Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3312/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Hanzla, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/7, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, č. j. -96, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 9. 2015, č. j. -100, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen " "), kterým bylo rozhodnuto o určení věcné příslušnosti soudu k projednání stěžovatelovy civilní žaloby tak, že věcně příslušné jsou v prvním stupni okresní soudy. V projednávané věci se nejedná o spor na ochranu osobnosti v rozsahu ustanovení , , ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen " "), a nejde tak o výjimku, k jejímuž projednání a rozhodnutí by byly věcně příslušné krajské soudy podle ustanovení , , ve znění platném do 31. 12. 2013. Podstatou stěžovatelovy žaloby je totiž nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným poskytnutím informací o něm Finančním úřadem pro Prahu 5 tehdejším celním úřadům, ke kterému údajně došlo v prosinci roku 1995 a září roku 1999.

2. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené d (dále jen " ") a právo na zákonného soudce dle y. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že se nikterak nevypořádal s jím uvedenými námitkami a právně věc posoudil pouze podle žalobního petitu, ačkoliv ten je podřaditelný i pod ustanovení až (navíc stěžovatel připomíná, že věc je vymezena nikoliv pouze žalobním petitem, ale okruhem účastníků, vylíčeným skutkem či žalobním návrhem). Jádrem sporu je přitom otázka, zda ustanovení , kterým se mění , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, , o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), lze aplikovat retroaktivně, a pokud ano, v jakých případech. Odpověď údajně vyplývá z článku II přechodných ustanovení , podle kterého lze zpětně aplikovat tento zákon pouze na případy v tomto ustanovení uvedené, což ale neplatí pro projednávanou věc. Proto obvodním soudem projednávaný nárok vyplývající ze skutků, ke kterým došlo v prosinci 1995 a v září 1999, je nárokem na ochranu osobnosti podle ustanovení , k jehož projednání byl do 31. 12. 2013 příslušný krajský soud, a nikoliv nárokem na zadostiučinění podle ustanovení , ve znění , k jehož projednání je věcně příslušný okresní soud.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podané podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud předně připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nereparovatelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud proto v těchto případech zasahuje toliko výjimečně a jen proti rozhodnutím, jež jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou a uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, přičemž pozdější zásah Ústavního soudu by již nebyl způsobilý účinně odstranit porušení základních práv stěžovatelů [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 2. 6. 2011 týkající se stěžovatelovy ústavní stížnosti].

6. Takto Ústavní soud opakovaně posoudil i jako nepřípustné ústavní stížnosti směřující proti usnesením vrchního soudu o určení věcné příslušnosti dle ustanovení , neboť jde toliko o rozhodnutí procesní povahy, která navíc dle ustanovení nemusí být ani odůvodněna. Ústavní soud sice připustil určité výjimky z pravidla nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením o věcné příslušnosti, když mimo jiné konstatoval, že "bude-li rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti věcně nesprávné, nejenže se nestane ze soudu věcně nepříslušného soud věcně příslušný, ale vždy tím zároveň bude porušeno ústavně garantované právo na zákonného soudce" [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 2. 9. 2010 (N 183/58 SbNU 605)], nicméně učinil tak s ohledem na konkrétní (specifické) okolnosti posuzovaných případů, kdy Ústavní soud přikročil ke kasaci napadených usnesení o určení věcné příslušnosti za situace, kdy obecné soudy své závěry dostatečně neodůvodnily, ačkoli tak s ohledem na specifika dotčených věcí učinit měly.

7. Nyní posuzovaná věc se však od těchto případů, kdy byl derogační zásah Ústavního soudu nezbytný, odlišuje, neboť je z napadeného usnesení zřejmé, že alespoň v krátkosti odůvodnil, z jakého důvodu jsou k projednání jeho žaloby příslušné okresní soudy. Takto přitom napadené rozhodnutí splňuje požadavky, které jsou na rozhodnutí o určení věcné příslušnosti kladeny v judikatuře Ústavního soudu, dle níž ačkoliv tato rozhodnutí obecně nemusí s ohledem na znění ustanovení obsahovat odůvodnění, tak tento fakt ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil, neboť s ohledem na význam řádného odůvodnění soudního rozhodnutí - coby jedné z klíčových složek práva na spravedlivý proces - je nutno tuto možnost (jako výjimku) interpretovat restriktivně [srov. nález

sp. zn.

(N 118/57 SbNU 455) nebo nález

sp. zn.

ze dne 19. 12. 2011 (N 216/63 SbNU 479); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz/]. Ústavní soud přitom již dříve podotkl, že pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit především situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti [nález

sp. zn.

ze dne 4. 3. 2014 (N 25/72 SbNU 281) nebo nález

sp. zn.

ze dne 25. 3. 2014 (N 41/72 SbNU 479)]. Takto však , jak již bylo řečeno, v nyní projednávaném případě postupoval, neboť alespoň v krátkosti uvedl, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o věcné příslušnosti okresních soudů.

8. Nadále přitom platí, že Ústavní soud může zasáhnout do jurisdikce obecných soudů pouze v nezbytných případech, přičemž po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí (veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci) neshledal, že by případ stěžovatele tento parametr nezbytnosti splňoval. Tento závěr učinil Ústavní soud při plném respektu k y, který stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, přičemž při interpretaci práva na zákonného soudce je nezbytné do jeho rámce zahrnout i dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu, které brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnění výsledku rozhodování.

9. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu