Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2989/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti L. O., zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Sokolská 295, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015 č. j. -27, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla uznána vinnou ze spáchání přečinu násilí proti úřední osobě podle , za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu jednoho roku. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto její odvolání, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle , , 2, 3 a 4, , , 2 a 4, a 2, a d.

Stěžovatelka namítá, že se trestní soudy v napadených rozhodnutích nevypořádaly s rozpory, které vyplynuly z některých provedených důkazů, a s otázkou naplnění subjektivní stránky stíhaného přečinu. Má za to, že skutek, za který byla odsouzena, není natolik společensky škodlivý, aby bylo nutno chránit společnost prostředky trestního práva, že zcela postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, takže měla být v jejím případě aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle . Stěžovatelka dále uvádí, že v daném případě pouze uplatňovala své ústavně zaručené právo na shromažďování a projev svého názoru.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud musí nejprve připomenout, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. , , y). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové ani právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ve věci

sp. zn.

); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.

Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce, že úvahy trestních soudů a odůvodnění jejich rozhodnutí vykazují podstatné vady. Zásadní pro posuzovanou věc jsou výpovědi poškozeného policisty a jedné svědkyně, které usvědčují stěžovatelku, že v policejním vozidle razantně udeřila poškozeného policistu otevřenou dlaní do tváře a napřahovala se k dalšímu úderu, ve kterém jí bylo přítomnou policistkou zabráněno. Jestliže stěžovatelka upozorňuje na některé rozpory v obou zmiňovaných výpovědích, musí Ústavní soud konstatovat, že jde evidentně pouze o drobné neshody týkající se okrajových záležitostí celého skutku, které bývají způsobovány částečným stíráním paměťové stopy, jak na to ve svém rozhodnutí upozornil i Městský soud v Praze. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývají ani žádné pochybnosti ohledně úmyslného zavinění stěžovatelky.

Obstát nemůže ani argument stěžovatelky, že v daném případě pouze uplatňovala své ústavně zaručené právo na shromažďování a projev svého názoru. Skutečnost, že ke spáchání stíhaného skutku došlo poté, co byla zajištěna a předvedena do policejního eskortního vozidla v souvislosti s konáním demonstrace dne 17. 11. 2012, je v tomto směru zcela irelevantní. Napadenými rozhodnutími byla totiž stěžovatelka odsouzena za napadení policisty uvnitř policejního vozidla, nikoli za to, že se účastnila demonstrace či za jiný projev svého názoru.

Ústavní soud musí konečně odmítnout i tvrzení, že v její věci trestní soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Ústavní soud k tomu podotýká, že princip subsidiarity trestní represe ve smyslu nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

).

Otázkou společenské škodlivosti, resp. aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve vztahu ke stíhanému jednání se zabýval jak nalézací soud, tak zejména - v obecnější rovině - Nejvyšší soud. Ústavní soud akceptuje jeho adekvátní závěr, že společenská škodlivost jednání stěžovatelky je odvozována zejména z chráněného objektu trestného činu násilí proti úřední osobě a ze způsobu provedení činu, konkrétně ze spáchání na veřejném místě a v přítomnosti mnoha osob. Stěžovatelka sama ve své ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní argumenty, na základě kterých by bylo možné učinit závěr, že její čin nebyl společensky škodlivý. Ústavní soud proto ani v tomto směru nemá důvod závěry trestních soudů přehodnocovat.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu