Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 845/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Marie Michálkové, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Praha 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. ledna 2015 č. j. -37, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Rady pro veřejný dohled nad auditem jako vedlejšího účastníka takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno ustanovení d (dále jen " ") a ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. , jímž byla zamítnuta stěžovatelčina správní žaloba proti rozhodnutí Rady pro veřejný dohled nad auditem ze dne 14. 8. 2013, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Kárné komise Komory auditorů České republiky ze dne 27. 5. 2013, jímž byla stěžovatelka shledána vinnou porušením ustanovení a , o auditorech, ve znění pozdějších předpisů, a podle ustanovení téhož zákona jí byla uložena pokuta ve výši 10 000,- Kč.

Kárného provinění se měla stěžovatelka dopustit tím, že nevedla dostatečný spis auditora, nepostupovala v souladu s Mezinárodními auditorskými standardy (ISA) a s auditorskými standardy a směrnicemi vydanými Komoru auditorů České republiky, a to u dvou kontrolovaných spisů klientů žádajících o nepovinný audit účetní závěrky v období 2010 a 2011.

Porušení ústavněprávní zásady nullum crimen sine lege spatřuje stěžovatelka v mylném závěru Nejvyššího správního soudu, že v případě kárné odpovědnosti auditorů je rozhodující pouze osobní působnost zákona o auditorech, čímž zcela pominul skutečnost, že je taktéž potřeba posoudit, zda nepovinný audit - při jehož vedení se měla stěžovatelka dopustit kárného provinění - spadá pod ustanovení nebo b) zákona o auditorech, v rozhodném znění (tomu ostatně koresponduje dle stěžovatelky i novelou zákona o auditorech, provedenou , vložené ustanovení , jež uložilo auditorům povinnost vést spis o auditorské činnosti i u nepovinných auditů). Stěžovatelka se proto domnívá, že jí byl uložen kárný trest, přestože se žádného kárného provinění nedopustila, a to proto, že žádnou povinnost stanovenou zákonem o auditorech neporušila.

Ústavnímu soudu byla y (dále jen " ") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti ( y). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [ písm. d) y]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení , jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.

Podstatou posuzované ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud porušil její základní právo, neboť zamítl jí podanou kasační stížnost ve věci, ve které byla shledána vinnou kárným proviněním, přestože dle svého tvrzení zákon o auditorech neporušila, a tak její kárné odsouzení nemá zákonné zakotvení, pročež je v rozporu s ustanovením y, resp. Úmluvy.

Přestože třetí senát Ústavního soudu a priori nezpochybňuje aplikovatelnost stěžovatelkou dovolávaných ustanovení y a Úmluvy i na projednávanou věc - byť se prizmatem ve své podstatě bagatelní pokuty, jež byla stěžovatelce uložena, může "trestní" povaha této pokuty ve světle příslušné judikatury Evropského soudu pro lidská práva jevit přinejmenším jako diskutabilní - má (aniž by se touto otázkou musel věcně zabývat) za to, že zásada nullum crimen sine lege v projednávané věci porušena nebyla.

Jakkoli by bylo možné se stěžovatelkou souhlasit potud, že zákon o auditorech, v rozhodném znění, neobsahoval explicitně stanovenou povinnost vést spis rovněž v případě tzv. nepovinných auditů, není možné přehlížet, že stěžovatelce - na základě ustanovení § 3 zákona o auditorech, ve znění účinném do 12. 1. 2015 - vznikala celá řada (profesních) povinností, jejichž porušení se na základě zjištění kontroly zjevně dopustila (v této souvislosti postačí odkázat na podrobnou argumentaci obsaženou v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, zvláště pak v bodech [39] a [40] jeho odůvodnění, z nichž je zřejmé, že z hlediska povinností auditora není rozumný důvod rozlišovat režim povinného a nepovinného auditu). Pro úplnost je možné dodat, že na uvedeném nic nemění ani znění stěžovatelkou dovolávaného nového ustanovení zákona o auditorech, jehož vložení do zákona zjevně nebylo motivováno důvody předkládanými stěžovatelkou v ústavní stížnosti (srov. důvodová zpráva k ).

Tvrzení stěžovatelky, že inkriminované kárné provinění nemá zákonný podklad, proto není dle názoru Ústavního soudu opodstatněné; okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu neztotožňuje, přitom nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti.

Pro pořádek je vhodné ještě zaznamenat, že ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší námitku nevznesenou před správními soudy v podobě tvrzeného porušení ustanovení y, resp. Úmluvy, ve své podstatě stále pouze setrvává v pokračující polemice s těmito soudy v otázce, zda na ni v režimu tzv. nepovinných auditů dopadaly tytéž povinnosti jako v případě auditů povinných, a tedy zjevně nepředkládá Ústavnímu soudu k posouzení otázku, jež by konsekventně přecházela do ústavněprávní roviny. Pakliže tedy v důsledku správními soudy zvolené interpretace aplikovaných právních norem nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky (viz výše), není Ústavní soud - veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - oprávněn o stěžovatelčině ústavní stížnosti meritorně rozhodnout.

Je tak namístě již pouze zdůraznit, že právní názor vyjádřený Nejvyšším správním soudem v ústavní stížností napadeném rozsudku je výsledkem řádné aplikace (podústavního) práva, který z mezí zákona nikterak nevybočuje a jde o právní závěr, jenž je z ústavního hlediska plně akceptovatelný.

Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu