Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3653/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele I. K., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, proti rozsudkům Okresního soudu v Jeseníku ze dne 7. 1. 2015 č. j. -1029 a ze dne 22. 3. 2013 č. j. -840, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. -1056, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 22. 7. 2013 č. j. -896 a proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 č. j. -24 a ze dne 29. 1. 2014 č. j. -55, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel namítá porušení a y.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 7. 1. 2015 sp. zn. , odsouzen za trestný čin zvýhodňování věřitele k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců podmíněně odloženého na zkušební dobu osmnácti měsíců. Soud mu dále uložil povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným. Dále mu soud uložil trest zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti na dva roky. Stěžovatel byl týmž rozsudkem zproštěn obžaloby pro trestný čin poškozování věřitele. Krajský soud napadeným rozhodnutím z roku 2015 rozsudek okresního soudu částečně změnil ve výroku o náhradě škody poškozených Komerční banky, a. s., a Stanislava Žídka - Elektro Zeta. Stěžovatelovo dovolání pak napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl. Podle Nejvyššího soudu výpočet poměrného uspokojení, jehož by se označeným poškozeným dostalo při dodržení zákonného principu zakotveného v , provedla jmenovaná znalkyně ve svém znaleckém posudku, přičemž stěžovatel nijak nekonkretizoval výhradu, jíž by zvrátil přednesený odborný závěr. Z těchto důvodů je možné akceptovat stručné odůvodnění příslušné části rozsudku soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, neboť v tomto ohledu bylo možné navázat na nedotčenou část původního odsuzujícího rozsudku (též stěžovatelem v tomto řízení o ústavní stížnosti napadeného). Zásadní argument stěžovatele proti odsouzení spočívá v tom, že "pouhým" započtením vzájemných pohledávek nemohl žádnou škodu způsobit, tím se však ocitl mimo rámec skutkových zjištění soudů. Nejvyšší soud považuje rovněž za nepřípadnou argumentaci stěžovatele ohledně konání posledního hlavního líčení bez přítomného obhájce Mgr. Ing. Petra Konečného. Samosoudce Okresního soudu v Jeseníku reagoval na jeho žádost o odročení či odložení hlavního líčení nařízeného na 7. 1. 2015 s dostatečným předstihem a obhájci byly vyloženy důvody, pro něž nebylo jeho žádosti vyhověno. Na č. 1. 1003 trestního spisu je založeno stanovisko samosoudce ohledně řešení otázky substitučního zastupování obhájců v trestním řízení, a to včetně odkazů na rozhodnutí Ústavního soudu týkající se povinnosti obhájce vyřešit časovou kolizi nařízených soudních jednání právě možností substitučního zastoupení. Nakonec okresní soud správně poukázal i na znění plné moci udělené obviněným I. K. obhájci Mgr. Ing. Petru Konečnému, v níž rovněž vyslovil souhlas s možností substitučního zastoupení. V této souvislosti nelze přehlédnout ani skutečnost, že substituce zmocněného obhájce bylo využito již při hlavním líčení konaném dne 19. 3. 2013. Podle napadeného rozhodnutí lze těžko stěžovateli přiznat jím tvrzené porušení práva na spravedlivý proces uvedeným postupem soudu prvního stupně, pokud již v předcházejícím stadiu řízení byl před tímto soudem substitučně zastupován (dne 19. 3. 2013) a to dokonce v závěrečné fázi původního hlavního líčení a v následující termín jeho konání (dne 22. 3. 2013), kdy měly být pronášeny závěrečné řeči, (obhájce svůj návrh zaslal soudu písemně), dokonce souhlasil s konáním hlavního líčení jak v nepřítomnosti svého obhájce, tak i bez své účasti.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení a na extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich dovoženými skutkovými zjištěními, nadto některé stěžovatelem navržené důkazy nebyly provedeny. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nedostály své povinnosti řádného odůvodnění svých rozhodnutí. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že ačkoli byl zproštěn z jednoho ze dvou skutků (původně byl odsouzen za zvýhodňování věřitele i za poškozování věřitele), tak to nevedlo ke zrušení výroku o náhradě škody. Podle stěžovatele obecné soudy posuzovaly důkazy selektivně a v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť soudy dostatečně nepřihlédly k důkazům ve prospěch stěžovatele. Soud neodročil poslední hlavní líčení u soudu prvního stupně před vynesením napadeného rozhodnutí přes zjevnou a doloženou kolizi jeho obhájce s jiným soudním jednáním. Stěžovatel se považuje za nevinného - formální provedení započtení, ze kterého stěžovatel nic nezískal, nelze kvalifikovat jako spáchání trestného činu zvýhodnění věřitele. Podle stěžovatele obecné soudy důkazy vyhodnotily v rozporu se zásadami trestního řízení a s občanskoprávními předpisy a instituty, s řadou důkazů se vůbec nevypořádaly nebo je ani neprovedly.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost proti rozhodnutím Okresního soudu v Jeseníku ze dne 7. 1. 2015 č. j. -1029, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. -1056 i proti oběma usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 č. j. -24 i ze dne 29. 1. 2014 č. j. -55 je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud se ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 22. 3. 2013 č. j. -840 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 22. 7. 2013 č. j. -896, bude zabývat jen tou částí těchto rozhodnutí, které nebyly zrušeny usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 č. j. -55.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Stěžovatel však pouze pokračuje v polemice se závěry obecných soudů, které se s jeho argumenty přesvědčivě vypořádaly.

7. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu