Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2563/15

Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jaroslavy Chaloupkové, zastoupené opatrovníkem Mgr. Jitkou Chaloupkovou, právně zastoupené JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Francouzská 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2015 č. j. -118, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Okresního soudu v Rakovníku, 2) Renaty Macasové a 3) Rostislava Macase, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu , o Ústavním soudu (dále jen " ") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, kterým mělo podle jejího názoru dojít k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 d (dále jen " ").

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu přiložených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou dne 18. srpna 2014 k Okresnímu soudu v Rakovníku se Renata Macasová a Rostislav Macas (dále jen "žalobci") domáhali zrušení kupní smlouvy na žalobou specifikované nemovitosti, kterou uzavřeli se stěžovatelkou (dále také "žalovaná") dne 26. března 2014. Kupní cena předmětné nemovitosti byla v kupní smlouvě sjednána ve výši 1.690.000,- Kč.

Podáními ze dne 10. dubna 2015 a ze dne 16. dubna 2015 oba žalobci vzali svoji žalobu zpět, načež Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 20. dubna 2015 č. j. -199 rozhodl o zastavení řízení (výrok I.) a nepřiznání práva na náhradu nákladů žádnému z účastníků řízení (výrok II.).

Proti výroku II. uvedeného usnesení okresního soudu podala žalovaná v zákonné lhůtě odvolání, v němž soudu prvního stupně vytkla, že se při rozhodování o náhradě nákladů řízení vůbec nezabýval otázkou zavinění zastavení řízení. Namítala, že žalobci zavinili zastavení řízení svým zpětvzetím žaloby, a soud proto měl aplikovat ustanovení a uložit žalobcům povinnost uhradit náklady řízení žalované.

O odvolání žalované rozhodl Krajský soud v Praze (dále také "krajský soud") napadeným usnesením ze dne 29. května 2015 č. j. -118 tak, že změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve výši 5.600,- Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1.550,- Kč. Krajský soud konstatoval, že v přezkoumávaném případě bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby, k němuž však nedošlo proto, že by žalovaná dobrovolně plnila to, čeho se žalobci domáhali; z procesního hlediska tedy zastavení řízení zavinili žalobci. Náhradu nákladů řízení ve výši 5.600,- Kč vypočetl krajský soud ze součtu odměny advokáta ve výši 5.000,- Kč za 2 úkony právní služby (převzetí zastoupení včetně přípravy a sepis vyjádření k žalobě) po 2.500,- Kč z tarifní hodnoty 35.000,- Kč s odkazem na vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) v souvislosti s advokátního tarifu a z 2 režijních paušálů po 300,- Kč podle advokátního tarifu. Náhradu za 21% DPH krajský soud žalované nepřiznal, neboť její právní zástupkyně do spisu nezaložila osvědčení, že je jejím plátcem. Náklady odvolacího řízení ve výši 1.550,- Kč vyčíslil odvolací soud na základě součtu odměny advokáta ve výši 1.250,- Kč podle advokátního tarifu v poloviční výši podle citované vyhlášky a 1 režijního paušálu ve výši 300,- Kč podle citované vyhlášky.

III.

Stěžovatelka se domnívá, že shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, neboť jmenovaný soud nesprávně stanovil výši přiznaných nákladů. Stěžovatelka zdůrazňuje, že hodnotu věci, která se projednávala v rámci žaloby na zrušení kupní smlouvy na předmětné nemovitosti, lze jednoznačně určit, neboť v kupní smlouvě byla jednoznačně stanovena kupní cena ve výši 1.690.000,- Kč. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl proto krajský soud vycházet z ustanovení § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 6 advokátního tarifu, nikoliv z ustanovení § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2011

sp. zn.

, podle kterého "je-li předmětem řízení určení vlastnického práva k nemovitostem, jedná se o plnění penězi ocenitelné a nelze proto aplikovat advokátního tarifu. Jestliže tak městský soud učinil, porušil v důsledku nerespektování kogentní právní normy ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 y.". Stěžovatelka má za to, že tento závěr lze analogicky použít i pro řízení o zrušení kupní smlouvy. Tuto svoji argumentaci opírá také o další judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 24. března 2011

sp. zn.

, nález ze dne 16. března 2010

sp. zn.

, nález ze dne 4. července 2001

sp. zn.

) a judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 25. července 2007 sp. zn. ).

Stěžovatelka se domnívá, že do jejích práv bylo zasaženo také tím, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení včetně DPH, přestože její právní zástupce v řízení před obecnými soudy je plátcem DPH.

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, nejde-li otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i v případě, kdyby se s jeho výkladem a aplikací v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (srov. např. usnesení ze dne 24. listopadu 2005

sp. zn.

). Otázka náhrady nákladů by mohla dosáhnout ústavně právní dimenze teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení právního předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 13. srpna 2013

sp. zn.

).

Jádrem argumentace stěžovatelky je námitka, že odvolací soud při výpočtu výše náhrady nákladů řízení použil nesprávné ustanovení advokátního tarifu, čímž mělo dojít k zasažení do jejích základních práv. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti opřela o právní názory uvedené ve shora citovaných nálezech Ústavního soudu, podle nichž může být paušální částka podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu považována za tarifní hodnotu ve věcech určení (a v dalších případech v tomto ustanovení zmíněných), jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Citované ustanovení advokátního tarifu chápal Ústavní soud jako kogentní a jeho extenzivní výklad považoval za porušení práva na spravedlivý proces. Uvedenou argumentaci přitom bylo možno vztáhnout i na § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu.

Avšak jak vyložil Ústavní soud ve své další rozhodovací činnosti, po účinnosti vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. (novely advokátního tarifu) je patrné, že s aplikací ustanovení advokátního tarifu (tedy paušálních tarifních hodnot) je počítáno i ve vztahu k věcem ocenitelným - např. ve vztahu k nemovitostem, které jsou explicitně zmíněny v ustanovení advokátního tarifu ve znění pozdějších předpisů. Ve světle této změny podústavního práva již proto není bez dalšího použitelný dříve vyslovený právní názor obsažený v citovaných nálezech, podle něhož paušální částka podle ustanovení advokátního tarifu [a s ohledem na shodnou konstrukci i podle ustanovení advokátního tarifu] může být považována za tarifní hodnotu ve věcech týkajících se plnění stricto sensu neocenitelných (viz usnesení ze dne 31. srpna 2015

sp. zn.

, obdobně usnesení ze dne 16. června 2015

sp. zn.

, usnesení ze dne 17. března 2014,

sp. zn.

).

Okolnosti, za nichž bylo vydáno napadené rozhodnutí krajského soudu, se podle Ústavního soudu díky uvedené novelizaci advokátního tarifu podstatně odlišují od okolností, za nichž byly vydány stěžovatelkou citované nálezy Ústavního soudu, a je proto v projednávaném případě namístě odlišení od právního názoru v nich uvedeného. Ve světle citované novelizace advokátního tarifu tedy nelze bez dalšího přebírat závěry plynoucí z judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě. Po této novele proto pouhá skutečnost, že předmětná věc či plnění jsou penězi ocenitelné, ještě nevylučuje aplikaci ustanovení § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu (viz usnesení ze dne 31. srpna 2015

sp. zn.

).

Za této situace Ústavní soud neshledal, že by obecný soud postupoval svévolně, či že by v jeho rozhodnutí došlo k excesu, který by měl charakter zřejmého rozporu s principy spravedlnosti. Pochybení namítané stěžovatelkou v ústavní stížnosti by mělo toliko povahu běžného porušení podústavního práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu. Do základních práv a svobod stěžovatelky podle názoru Ústavního soudu nebylo zasaženo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu