Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2530/2023

28 Cdo 2530/2023-1300

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce O. W., zastoupeného JUDr. Lucií Mališovou, advokátkou se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Jana Trčky 966, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Územní pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě, Lihovarská 1335/9), o převodu zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 4. 2023, č. j. -1257, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen jako „odvolací soud“), výrokem I., byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2022, č. j. -1175, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 6. 2022, č. j. -1189, potvrzen v části výroku I. [jíž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu (v tam uvedeném znění) o převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (vymezeného označeným geometrickým plánem), s tím, že na úhradu ceny pozemků (460 348 Kč) bude započtena pohledávka žalobce (oprávněné osoby) dle tam současně označených rozhodnutí pozemkového úřadu na převod jiného zemědělského pozemku dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 460 391,50 Kč] a ve výroku III. [o náhradě nákladů řízení vzniklých státu], změněn v nákladovém výroku II. jen co do výše náhrady nákladů řízení (výrokem II. rozsudku odvolacího soudu) a zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrokem III. rozsudku odvolacího soudu).

2. Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu dovoláním žalovaná (dále také jen „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně i na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené. Dle mínění dovolatelky odvolací soud nesprávně a v kolizi s ustálenou judikaturou posoudil otázku, lze-li neuspokojení žalobcova nároku spatřovat v liknavosti a svévoli státu (žalované). Namítá, že uvedený závěr je vystavěn zejména na zjištění o délce řízení (době, po kterou žalobcův nárok zůstává neuspokojen), aniž by se soudy zabývaly tím, byl-li i žalobce sám dostatečně aktivní, tedy ucházel-li se o převod pozemků z veřejné nabídky, a aniž by prověřily, měla-li veřejná nabídka pozemků potřebné kvantitativní a kvalitativní parametry. Jako judikaturou nevyřešenou dovolatelka předkládá dovolacímu soudu otázku, „zda lze rozsudkem soudu nahradit projev vůle žalované k uzavření kupní smlouvy dle zákona o půdě“.

3. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle a 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „ “) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v a není přípustné ani podle ustanovení

4. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

5. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

6. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

7. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků ( ) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. ).

8. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek ( ) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. ).

9. Liknavost či svévoli je přitom možno spatřovat v takovém jednání, jímž by žalovaná bezdůvodně a protizákonným způsobem oddalovala možnost uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita na straně žalované. Liknavost může mít podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná překážka. Delší doba, po niž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, byť jinak nežádoucí, nedokládá sama o sobě, že by postup žalované byl nekorektní a bránící úspěšnému uplatnění jejích nároků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. , a ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. ).

10. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (i jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. ).

11. S výše uvedenými tezemi rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není a odvolacím soudem učiněnou hodnotící úvahu – ústící v konkluzi, že za neuspokojením žalobcova restitučního nároku stojí liknavost žalované – nelze označit za nepřiměřenou zjištěným okolnostem. Ačkoliv oba soudy primárně akcentují celkovou dobu, po kterou je stát s uspokojením žalobcova nároku v prodlení (restituční nárok byl uplatněn v roce 1993 a o nevydání původních pozemků bylo rozhodnuto v letech 2001 až 2004), zkoumají i příčinu tohoto stavu, již spatřují nejenom v omezené nabídce náhradních pozemků, ale i v tom, že žalovaná oproti žalobci upřednostňovala nároky jiných osob, vzdor tomu, že sám žalobce za účelem uspokojení svého nároku v minulosti vyvinul nemalou aktivitu, ať již jde o soudy zmiňovanou – opakovanou – účast v nabídkových řízeních, ovšem i vyhledávání jiných vhodných pozemků, jimiž bylo lze jeho nárok uspokojit (viz bod 8. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

12. Brojí-li pak dovolatelka i proti formulaci výroku rozhodnutí na uložení povinnosti žalované uzavřít s žalobcem „kupní smlouvu“ o převodu specifikovaných pozemků za účelem uspokojení uplatněného restitučního nároku (namítajíc, že předpokládá toliko bezúplatný převod pozemků, tedy že oprávněním k uzavření kupní smlouvy žalovaná zákonem nadána není), sluší se připomenout závěry ustálené rozhodovací praxe osvětlující způsob nabytí vlastnictví pozemků oprávněnou osobou i v případě náhradní naturální restituce. Rozhodnutí soudu, jímž se ukládá České republice – Státnímu pozemkovému úřadu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku, není rozhodnutím nahrazujícím prohlášení vůle dle , nýbrž rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku již dnem jeho právní moci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. ). Pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku oprávněné osobě je pak (v poměrech , ) podřaditelné pod ustanovení o. z. (do 31. 12. 2013 viz ustanovení a 2 obč. zák.). Nabývacím titulem vlastnického práva oprávněné osoby tak v těchto souvislostech není smlouva (byť by byla v různém znění vtělena do rozsudečného výroku), nýbrž rozsudek samotný (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. ).

13. Není-li – jak plyne z výše uvedeného, s oporou v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu reflektující problematiku právní povahy pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o (bezúplatném) převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku – právním důvodem nabytí vlastnického práva k nemovité věci vlastní smlouva, byť vtělená do rozsudečného výroku, nýbrž soudní rozhodnutí, pak není významné formální znění petitu obsahující text smlouvy o převodu pozemků, příp. jak je tato smlouva označena, neboť materiálně jde o rozhodnutí o nabytí vlastnického práva k pozemkům identifikovaným v rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. ). Pro výsledek řízení (v něm vydané meritorní rozhodnutí) je naproti tomu podstatné, zda oprávněná osoba disponuje restitučním nárokem v dostatečné výši (v poměru k ceně žádaného pozemku či pozemků); tento předpoklad je v uvedené věci splněn a dovolatelka jej ani nezpochybňuje. Z uvedeného současně vyplývá, že na posouzení dílčí otázky, kterou dovolatelka dovolacímu soudu předkládá, napadené rozhodnutí nezávisí (její řešení není pro v této věci vydané meritorní rozhodnutí určující).

14. Zákonné předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu ) tudíž v posuzované věci naplněny nebyly.

15. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech státu, a ve výrocích II. a III. o výši nákladů vzniklých účastníkům v řízení u soudu prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení (uvádí-li v dovolání, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“), není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení

16. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a ; dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco (oprávněnému) žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.

17. Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 10. 2023

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu