Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1271/2023

30 Cdo 1271/2023-678

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně J. M., zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 019 352,33 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, č. j. -625, takto:

I. Dovolání seodmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2022, č. j. -598, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 019 352,33 Kč (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 5 400 Kč (výrok II).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. -625, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Zaplacení částky 1 019 352,33 Kč (která zůstala předmětem řízení poté, co o dalších v řízení uplatněných nárocích, a to o částce 240 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. , dále jen „posuzované řízení“, o částce 10 000 000 Kč jako odškodnění nemajetkové újmy spočívající v psychických následcích vedení posuzovaného řízení, o částce 78 118 Kč jako náhrady nákladů právního zastoupení v posuzovaném řízení a o částce 21 600 Kč uhrazené za soudní poplatky v posuzovaném řízení, bylo již pravomocně rozhodnuto) se žalobkyně domáhala jako náhrady škody, která jí měla vzniknout z důvodu nepřiměřené délky posuzovaného řízení, v důsledku které se nemohla domoci pohledávky (sestávající z jistiny ve výši 539 881 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 500 000 Kč od 2. 7. 2005 do 4. 7. 2005 v kapitalizované výši 359,59 Kč a z částky 539 881 Kč od 5. 7. 2005 do 8. 4. 2016 v kapitalizované výši 479 111,74 Kč), která byla předmětem posuzovaného řízení, vůči jejímu bývalému manželovi J. K. (dále jen „dlužník“).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to dle obsahu dovolání pouze ve výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

Přípustnost dovolání podle nezakládá otázka, zda nárok na náhradu škody spočívající ve ztrátě pohledávky vzniká i v případě, kdy se v řízení nevyskytnou průtahy a nečinnost, ale k jeho prodloužení dojde v důsledku vadných vyššími soudy rušených rozhodnutí soudů, která tak způsobila značný posun na časové ose, tedy pozdější skončení řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud (a před ním soud prvního stupně, s jehož právními závěry se odvolací soud zcela ztotožnil) od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že u nároku na náhradu škody spočívajícího ve ztrátě pohledávky v důsledku průtahů v řízení nelze přihlížet k tomu, že v posuzovaném řízení došlo ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů, a to ani v případě, že nerespektování známé judikatury Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů bylo jedním z hlavních důvodů pro závěr o nepřiměřené délce posuzovaného řízení při posouzení (souběžně uplatněného) nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ), neboť takový postup soudů nenaplňuje pojem průtah v řízení. Dle judikatury Nejvyššího soudu v případě škody spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku nepřiměřené délky řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit, aby bylo možné stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o tom, že měl vůči dlužníku pohledávku, již mohl reálně vymoci, pokud by řízení proběhlo bez průtahů. Proto v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v dílčích průtazích v řízení, tj. v nečinnosti na straně soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. , ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. , ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. , rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. , uveřejněný pod č.82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. ). Pokud se tedy odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) zabýval tím, zda v posuzovaném řízení došlo k průtahům, které neshledal, a uzavřel, že ke ztrátě pohledávky žalobkyně tak nedošlo v důsledku průtahů v posuzovaném řízení, ale v důsledku smrti (a nemajetnosti) dlužníka, od judikatury Nejvyššího soudu se neodchýlil.

Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Pokud žalobkyně v této souvislosti odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. , nelze jeho závěry na danou věc aplikovat, neboť se vztahuje ke zcela jinému typu nároku, a to zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou „nezákonným“ trestním stíháním.

Nákladový výrok není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 10. 2023

JUDr. David Vláčil

předseda senátu