Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1359/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené JUDr. Jiřím Kuncem, advokátem, se sídlem Svobodova 136/9, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015 č. j. -414, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2012 č. j. -215 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2010 č. j. -117, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu a právo na ochranu majetku dle a d.

2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka jako první žalobkyně domáhala částky 2.500.000 Kč coby náhrady škody, kterou požadovala po žalovaných z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou představenstvem dle , obchodního zákoníku. Stěžovatelka vystupovala z pozice akcionářky, jako správkyně dědictví po svém synovi, původním akcionáři; druhou žalobkyní v řízení byla sama akciová společnost a žalovanými byli dva bývalí členové jejího představenstva, kteří při výkonu své funkce měli porušit svou povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem žalobu zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení, přičemž mimo jiné obě žalobkyně (stěžovatelku i akciovou společnost) zavázal k náhradě nákladů řízení žalovaných. K odvolání obou žalobkyň Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu potvrdil ve výrocích vztahujících se ke stěžovatelce a ve výrocích vztahujících se k druhé žalobkyni - akciové společnosti jej zrušil a řízení vůči ní zastavil, a to v návaznosti na zpětvzetí žaloby ze strany akciové společnosti. Stěžovatelka byla dále zavázána k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaným. Oba obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka sama není v řízení věcně aktivně legitimována, neboť dle obchodního zákoníku může akcionář předmětný nárok na náhradu škody vůči členům představenstva uplatnit pouze jménem společnosti (jako její zákonný zástupce), nikoliv sám za sebe, a to navíc až poté, co by tak na jeho žádost neučinila dozorčí rada. Stěžovatelka netvrdila ani neprokázala, že by dozorčí radu k uplatnění práva na náhradu škody vůči členům představenstva vyzvala. Městský soud ve svém rozhodnutí též zdůraznil, že žalovaný nárok by byl v případě své existence nárokem společnosti, nikoliv nárokem dědiců; tím by se stal, až pokud by společnost rozhodla o jeho výplatě formou dividend. Vrchní soud pak posuzoval i stěžovatelčinu námitku podjatosti soudkyně městského soudu, jež ve věci rozhodovala; s touto námitkou se však neztotožnil. Dále se zabýval i otázkou aplikace ve prospěch stěžovatelky v daném řízení, ovšem důvod pro ni neshledal. Rozsudek vrchního soudu poté stěžovatelka napadla dovoláním, jež bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné a stěžovatelka byla zavázána k náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaným. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam, jelikož především závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky v daném řízení je v souladu jak se zákonem, tak s judikaturou a nic na něm nemůže změnit ani postavení stěžovatelky jako správkyně dědictví po bývalém akcionáři společnosti.

3. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí a poukazuje na neúplně zjištěný skutkový stav věci, jakož i na z toho vyplývající nesprávné právní posouzení věci. Namítá výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí a též absenci jeho logického a srozumitelného odůvodnění. Stěžovatelka má za to, že jí uplatněný nárok je oprávněný, neboť jí vznikla škoda v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaných; městský soud však její důkazní návrhy v tomto ohledu zamítl, aniž by odůvodnil jejich irelevanci. Stěžovatelka je též přesvědčena o své aktivní věcné legitimaci ve sporu, a to s ohledem na své speciální postavení správkyně dědictví, neboť jednáním žalovaných byla zkrácena i samotná dědická podstata. Dále stěžovatelka kritizuje, že daný nárok na náhradu škody byl vyloučen k samostatnému řízení, a nebyl řešen společně s dalšími nároky, které byly žalobou původně uplatněny, čímž došlo ke zkreslení celé situace a přetržení souvislostí a relevantních skutečností. Stěžovatelka rovněž odkazuje na další rozhodnutí obecných soudů v souvisejících věcech, týkající se například neplatnosti usnesení konkrétních valných hromad akciové společnosti. Konečně se stěžovatelka domnívá, že v jejím případě byly dány důvody hodné zvláštního zřetele dle , a neměla jí být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaných.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud předně podotýká, že podle y ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelka nesouhlasí se skutkovými ani právními závěry obecných soudů, avšak její argumentace postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tedy sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených či i nenavržených důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však námitky stěžovatelky nesvědčí. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 31. 10. 2006, usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 3. 2011 či usnesení

sp. zn.

ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

8. Nic takového však v projednávaném případě Ústavní soud neshledal. Všechna napadená rozhodnutí obsahují dostatečná, srozumitelná a logická odůvodnění, z nichž je patrno, jak byly zhodnoceny provedené důkazy, k jakým skutkovým zjištěním obecné soudy dospěly i jak je posoudily po právní stránce. Městský soud rovněž odůvodnil, proč nevyhověl dalším důkazním návrhům stěžovatelky, jež považoval zčásti za nadbytečné a zčásti za neproveditelné (výslech žalované, s nímž tato nesouhlasila). Ústavní soud zdůrazňuje, že zejména závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace samotné stěžovatelky ve sporu obecné soudy odůvodnily zcela uspokojivě a z ústavněprávní perspektivy mu nelze nic vytknout. Obecné soudy se přitom zabývaly jak postavením stěžovatelky jako akcionářky, tak jako správkyně dědictví. S ohledem na daný závěr pak je bezpředmětné stěžovatelčino přesvědčení o vzniku škody způsobené žalovanými, jakož i její poukazy na rozhodnutí obecných soudů v dalších věcech, především ohledně neplatnosti usnesení konkrétních valných hromad akciové společnosti. Žádný ústavněprávní rozměr nevyplývá ani ze stěžovatelčiny námitky proti vyloučení daného sporu k samostatnému řízení. Konečně pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení, vrchní soud se k námitce stěžovatelky zabýval otázkou aplikace v daném případě, ovšem neshledal ji opodstatněnou, což dostatečně odůvodnil. Aplikace přitom záleží na uvážení soudu, byť se nemůže jednak o zcela volnou diskreci soudu ve smyslu libovůle. K té však ve stěžovatelčině případě nedošlo.

9. Lze tedy shrnout, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu