Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1335/2023

-688

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně Z. B., zastoupené JUDr. Tomášem Průšou, advokátem se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 681/3, proti žalovaným 1. Z. B., zastoupené Mgr. Petrem Ostrouchovem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, a 2. nezl. AAAAA (pseudonym), zastoupenému opatrovnicí městskou částí Praha 5, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 1381/4, právně zastoupenému Mgr. Tomášem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1047/26, o zaplacení 1.660.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovoláních žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022, č. j. -605, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítají.

II. Žalovaní

jsou povinni

zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 18.440 Kč k rukám JUDr. Tomáše Průši, advokáta se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 681/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) – poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 30. 1. 2019, č. j. -259, ve znění usnesení ze dne 27. 3. 2019, č. j. -265, zrušil Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 17. 6. 2020, č. j. -443 – rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. -544, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni 1.660.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 20. 1. 2018 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 473.270 Kč a České republice soudní poplatek ve výši 74.700 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku; ohledně úroku z prodlení za období od 1. 10. 2015 do 19. 1. 2018 žalobu zamítl.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. -605, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil jen tak, že lhůta k plnění činí tři měsíce a žalovaní jsou povinni plnit společně a nerozdílně, jinak ho potvrdil; ve výroku o náhradě nákladů řízení ho změnil tak, že žalobkyni náhradu nákladů řízení vůči druhému žalovanému nepřiznal a ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou jen tak, že výše nákladů je 304 138 Kč a lhůta k plnění činí tři měsíce, jinak jej potvrdil; změnil výrok o povinnosti žalovaných k zaplacení soudního poplatku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení – 1. žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 53 490 Kč a vůči druhému žalovanému žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.

Rozsudek odvolacího soudu napadli oba žalovaní dovoláními, která Nejvyšší soud odmítl podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „“).

Dovolatelé zpochybňují správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem zejména prostřednictvím skutkových námitek (především ohledně uzavření smlouvy o půjčce); nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování a uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. ). Nelze přisvědčit 1. žalované, že judikatura Ústavního soudu rozšířila dovolací důvody tak, že dovolacím důvodem podle může být i námitka vycházející z nesprávného hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

Skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily. Nejde zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz již citované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ), a nemohlo být proto ani porušeno právo dovolatelů na spravedlivý proces. Drobné neshody ve výpovědích svědků nejsou natolik významné, aby měly za následek jejich nedůvěryhodnost nebo nepravdivost celých výpovědí, a je třeba i přisvědčit soudům obou stupňů, že žalovaným se nepodařilo prokázat, že syn žalobkyně se nemohl zúčastnit návštěvy, u níž byli svědkové přítomni.

Žalovaní vytýkali odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, pokud na ně (dědice tvrzeného dlužníka) přenesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně prokázání, že žalobkyně uzavřela se svým zemřelým synem smlouvu o půjčce a že mu poskytla předmět půjčky. To se však v projednávané věci nestalo, neboť soudy obou stupňů správně vycházely z toho, že tyto skutečnosti musí tvrdit a prokazovat žalobkyně jako věřitelka (viz např. dovolateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. , uveřejněný pod č. 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a že na dlužníkovi (jeho právnímu nástupci) leží důkazní břemeno ohledně skutečnosti, která měla za následek zánik dluhu, popřípadě skutečnosti, v jejímž důsledku dluh z půjčky nevznikl, neboť z jejich existence vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozhodnutí v něm citovaná).

Oproti mínění 2. žalovaného není dovolání přípustné ani pro řešení otázky, zda jednání žalobkyně – domáhá-li se po něm zaplacení částky, kterou si měl půjčit jeho otec, jehož ani nepoznal, namísto toho, aby jej podporovala – není jednáním v rozporu s dobrými mravy podle , . Tuto námitku totiž vznesl až v dovolacím řízení, odvolací soud (soud prvního stupně) uplatněný nárok z hlediska dobrých mravů neposuzoval, neboť dovolatel v nalézacím řízení netvrdil skutečnosti, které by odůvodňovaly posouzení, zda uplatněný nárok je či není v rozporu s dobrými mravy, případně zda se jedná o zneužití práva (a nečiní tak ostatně ani v dovolání), a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Samotná okolnost, že žalobkyně žaluje svého nezletilého vnuka jako dědice jejího zemřelého syna, nemůže odůvodnit závěr, že by její jednání bylo v rozporu s dobrými mravy.

Poukazuje-li 2. žalovaný na dobré mravy i v souvislosti s posouzením jeho námitky započtení, nelze přehlédnout, že ohledně této otázky nevymezil přípustnost dovolání ve smyslu ; navíc i v tomto případě směřují jeho výtky především proti zjištěnému skutkovému stavu.

Jiný dovolací důvod, než který je uveden v § uplatňují dovolatelé také námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Nevymezují totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýkají, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné ( - 238a ); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle ) nezakládají. Pro úplnost je možné dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je pečlivě odůvodněno a má všechny náležitosti stanovené v , 2 Dovolateli tvrzené nedostatky jeho odůvodnění ostatně ani nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejich práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotných dovoláních v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrzích dovolatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 13. 9. 2023

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu