Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3656/2022

22 Cdo 3656/2022-241

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. T., zastoupeného JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, proti žalovaným 1) A. N., 2) M. N., zastoupeným JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Přemysla Otakara II. 123/36, o odstranění stromů, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2022, č. j. -197, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2021, č. j. -173, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným odstranit stromy nacházející se na pozemku žalovaných parc. č. XY v k. ú. XY, sousedícímu s pozemky žalobce parc. č. XY a parc. č. st. XY v k. ú. XY, ve vzdálenosti do 3 metrů od společné hranice a plotu, a to 41 smrků ztepilých o výšce minimálně 3,5 m a šířce kmene cca 12 cm a 1 lípu srdčitou o výšce 3 m (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II) a státu (výrok III).

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen jako „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. -197, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení vzniklých účastníkům (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se není oprávněn domáhat podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), odstranění stromů nacházejících se v těsné blízkosti společné hranice pozemků účastníků řízení, byly-li tyto stromy vysázeny před 1. 1. 2014 (tedy před okamžikem účinnosti , ). Má za to, že již v době vysazení stromů muselo být vlastníkům sousedního pozemku zřejmé, že stromy budou negativně působit na pozemek ve vlastnictví žalobce. Podle žalobce nelze o. z. vyložit tak, že „samotné zasazení stromů způsobuje změnu právních poměrů. Naopak je zjevné, že ke změně poměrů dochází až v důsledku růstu jak samotného stromu, tak i jeho kořenů, které teprve po určité době jejich růstu negativně ovlivňují majetek sousedního vlastníka, jak tomu bylo i v daném případě.“ Proto má za to, že je oprávněn domáhat se odstranění stromů nacházejících se v těsné blízkosti společné hranice pozemků účastníků řízení podle o. z. i za předpokladu, že tyto stromy byly vysazeny před 1. 1. 2014. Požaduje, aby se Nejvyšší soud při řešení této právní otázky odchýlil od své rozhodovací praxe vyjádřené v rozsudku ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. .

Namítá také, že odvolací soud měl věc posoudit podle § 2903 odst. 2 o. z. (z důvodu „reálně existujícího či přímo hrozícího vážného ohrožení majetku žalobce, přičemž dokonce není podmínkou, aby vznik škody hrozil bezprostředně“) a žalovaným uložit povinnost předmětné stromy odstranit. V této souvislost odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. .

Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se nelze domáhat podle § 1017 odst. 1 o. z. odstranění stromů vysázených v blízkosti společné hranice pozemků před 1. 1. 2014. V této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. . Namítá-li žalobce, že odvolací soud měl věc posoudit podle § 2903 odst. 2 o. z., přichází podle žalovaných s touto argumentací až v rámci dovolacího řízení, a proto se není možné tímto „dalším dovolacím důvodem“ zabývat. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda lze úspěšně uplatnit nárok na odstranění stromů podle § 1017 odst. 1 o. z., jde-li o stromy vysázené před 1. 1. 2014.

Podle § 3028 odst. 1, 2 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé od dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Podle § 1017 odst. 1 o. z. má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. , přijal a odůvodnil závěr, že úpravu obsaženou v § 1017 odst. 1 o. z. je možné ve vztahu k požadavku na odstranění stromů aplikovat až na stromy vysázené po 1. 1. 2014. Uvedl, že „rozhodným pro posouzení věci je výklad přechodných ustanovení ( , 2 o. z.) ve spojení s úpravou obsaženou v o. z. z pohledu její použitelnosti na právní poměry vytvořené a ustálené před účinností “ Uzavřel, že „vzniklý stav založený výsadbou stromů na vlastním pozemku v době, kdy úprava sousedských práv v zákoně č. , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, neumožňovala domáhat se jejich odstranění (tj. do 1. 1. 2014), založil princip ochrany důvěry, jenž obstojí v konfrontaci s důsledky nepravé zpětné retroaktivity.“

K tomu Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozsudku vyložil, že „skutkovým znakem právní normy obsažené v je ‚sázení stromů‘, s nímž je spjat právní následek spočívající v nároku souseda na odstranění stromu. V případě vysazení stromu jde o jednání, které se vyznačuje jednorázovostí. Pokud tento okamžik nastal před účinností , , jedná se o uzavřený skutek (factum praeteritum), který s ohledem na zásady evropské právní tradice nemůže být podroben právním následkům, které jsou stanoveny novým právem (srovnej Avenarius, M.: Savignys Lehre vom intertemporalen Privatrecht. Göttingen: Wallstein Verlag, reprint 1993, str. 55). V opačném případě by mohla být zklamána důvěra žalované v platnost dosavadního předpisu v době, kdy zde ještě žádný nový předpis nebyl, resp. důvěra – jako v řešené věci – v autonomní prostor, který dosavadní předpis založil.

Takovému závěru ostatně odpovídá i konstrukce § 1017 odst. 1 o. z., jež má především preventivní povahu a charakter projevující se tím, že vlastník pozemku – má-li pro to rozumný důvod – může požadovat především to, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků. Následkem výsadby nebo vzrůstu je pak zákonná možnost domáhat se jejich odstranění.

Dovolací soud dodává, že vlastník pozemku, který je obtěžován stromy vysázenými na sousedním pozemku před 1. 1. 2014 tak, že jej nad míru přiměřenou místním poměrům obtěžují účinky způsobené těmito stromy, se může bránit cestou negatorní žaloby (§ 1013 odst. 1 o. z.), v případě jejíhož úspěchu může v konečném důsledku odstranění stromu dosáhnout, byť ne přímým žalobním požadavkem na jeho odstranění.“

K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. , či v usnesení ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. . Dovolací soud neshledává žádný důvod pro odlišné řešení této právní otázky ani v poměrech projednávané věci, přičemž v podrobnostech odkazuje především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. . Tato námitka žalobce tak přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá.

Žalobce dále v dovolání uvádí, že „soudy obou stupňů se měly zabývat i možnou aplikací § 2903 odst. 2 o. z. z důvodu reálně existujícího či přímo hrozícího vážného ohrožení majetku.“

Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. ).

V projednávané věci neuplatnil žalobce v rámci odvolacího řízení námitku, že by se soud měl „zabývat i možnou aplikací § 2903 odst. 2 o. z. z důvodu reálně existujícího či přímo hrozícího vážného ohrožení majetku.“ Pokud se proto odvolací soud touto právní otázkou (tedy možnou aplikací § 2903 odst. 2 o. z. v poměrech projednávané věci) nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalobce až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. ). Proto ani na základě této námitky žalobce nelze přípustnost dovolání ve smyslu založit.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 22. 8. 2023

Mgr. David Havlík předseda senátu