Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3152/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci návrhu H. E., státního příslušníka Turecka, t. č. v předběžné vazbě ve Vazební věznici au pro výkon zabezpečovací detence v Brně, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 834/8, směřujícího proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2015, č. j. -435, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. července 2015, č. j. -504, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v odstavci 2 a v d (dále jen ""), jakož i v , v a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení a trestání.

Krajský soud v Brně citovaném usnesení uvedl, že vydání stěžovatele je přípustné a přeměnil podle odstavce 1 , o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), předběžnou vazbu na vazbu vydávací (výrok I.); podle ustanovení § 71a trestního řádu ve spojení s § 92 odstavcem 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci zamítl žádost o propuštění z předběžné vazby (výrok II.). Ke stížnosti stěžovatele rozhodl Vrchního soudu v Olomouci napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku podle § 101 odstavce 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především poukázal na své obavy, že s ohledem na stav vězeňství v Turecku tam bude po vydání podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení a bude mučen. Namítal, že jednání, pro které byl v domovské zemi odsouzen, nelze z pohledu vydávajícího státu jako trestný čin posoudit; proto je vydání nepřípustné. Soudy se podle stěžovatele rovněž nevypořádaly s námitkami hrozby pronásledování s ohledem na jeho národnost a náboženství; nedostatečně individualizovaly okolnosti jeho osoby a pohnutky jeho útěku ze země. S ohledem na uvedené okolnosti se domáhá zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů:

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Při rozhodování o vazebních důvodech hodnotí obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují vazební důvody pro vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Jejich řízení je přitom přesně definováno zákonem, který stanoví meze, v jejichž rámci mají soudy rozhodovat, a které, jsou-li překročeny, zakládají důvod ke zrušení takového protiprávního rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je právě posouzení toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí orgán veřejné moci nepochybil způsobem zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání konkrétního rozhodnutí měl pravomoc, hodnověrné, přezkoumatelné a zákonné důvody.

Stěžovatel přicestoval do České republiky ilegálně a byl zadržen v souvislosti s pácháním trestné činnosti, jak uvedl Vrchní soud v Olomouci, obdobného charakteru, jako bylo jednání, pro které byl v domovské zemi odsouzen a pro něž je vyžadováno jeho vydání. Stěžovateli nebyla udělena mezinárodní ochrana, přičemž byly důkladně šetřeny okolnosti jeho žádosti. V tomto řízení byla prověřována jeho totožnost, originalita dokladů, jeho tvrzení o víře i příslušnosti k etnické skupině. Výsledkem bylo zjištění, že stěžovatel je tureckým muslimem a neexistuje tedy důvod pro udělení ochrany z důvodu pronásledování v jeho vlasti. Soudy rozhodující o vazbě z těchto individualizovaných zjištění vycházely a neshledaly opodstatněnost tvrzení o nebezpečí, které by stěžovateli mělo hrozit po vydání do Turecka.

Stěžovatel bagatelizuje jednak zákonné oprávnění soudů při rozhodování o vazbě, a rovněž míru, jakou se jeho věcí soudy zabývaly. S ohledem na jeho osobní situaci je takový přístup sice pochopitelný, nicméně nejedná se o tvrzení, která by prokazovala zkrácení stěžovatele v jeho zaručených právech. Pokud tedy stěžovatel napadl rozhodnutí o vazbě s tvrzením zásahu do jeho zaručených práv a svobod, konstatuje Ústavní soud, že naříkané právo nebýt mučen, podle odstavce 2y a Úmluvy, ani právo na spravedlivý proces podle a 13 Úmluvy, nebylo napadenými rozhodnutími porušeno. Právo na azyl zakotvené v y pak ani nebylo předmětem řízení před soudy rozhodujícími o vazbě.

O ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl oprávněný orgán, který dospěl k závěru, že nenastaly důvody jeho žádosti vyhovět. Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s takovým rozhodnutím souhlasit, nicméně soudy v řízení postupovaly zcela v souladu se zákonem; v žádném případě nepřekročily meze stanovené ústavním pořádkem a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení odstavce 2 písmene a) senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu