Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 104/2023

21 Cdo 104/2023-269

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. K., b) L. K., a c) T. K., všech zastoupených JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského č. 187, proti žalovanému AITIA, s. r. o. Vysoké Mýto, se sídlem ve Vysokém Mýtě – Litomyšlské Předměstí, Ležáků č. 670, IČO 62065840, zastoupenému Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem v Ostravě, Veleslavínova č. 252/5, o 302 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. června 2022, č. j. -230, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

Odůvodnění:

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle , a b) a

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 6. 2022, č. j. -230, není podle ustanovení přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení

Přestože dovolatel namítá, že se soudy odchýlily „od judikatury Nejvyššího soudu (a v souvislosti s tím i Ústavního soudu)“ a že „jsou zde otázky hmotného práva, které dosud nebyly vyřešeny“, a vytýká rozsudkům soudu prvního stupně i odvolacího soudu „dva okruhy podstatných vad, které měly za následek nesprávné rozhodnutí“ (přičemž v souvislosti s tím v obsahu dovolání odkazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu a na závěry v nich uvedené), ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů (že „žalobci uzavřeli s žalovaným dohody o pracovní činnosti na stavební a montážní práce, které měly být ve všech případech vykonávány do dne 31. 7. 2010“, že „žalobci pracovali na stavbě posledního domu v Belgii pro žalovaného jako pro svého zaměstnavatele na základě jeho pokynů, za situace, že žalovaný práci řídil a kontroloval a za tuto práci jim měla náležet odměna“, že na „posledním domě již P. B. nepracoval a … také se neúčastnil smluvních ujednání mezi žalobci a žalovaným ohledně tohoto domu“ a že „žalobci v době výkonu sádrokartonářských prací v Belgii nepracovali jako zaměstnanci B., pouze jim práci v Belgii sehnal“) a se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly).

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ).

Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Takto postupuje dovolatel, předestírá-li vlastní skutkové závěry, že žalobci měli s ním „uzavřenu dílčí dohodu o pracovní činnosti na podpůrné práce, ale práci sádrokartonářů vykonávali pro pana B., který je jako OSVČ na stavbu přivedl, úkoloval je, přijímal od nich faktury a vyplácel jim plnění“, a že žalobci „s žalovaným neměli ústní dohodu o odměně nikdy uzavřenu (nikoliv, že je neplatná, ale že nikdy nevznikla)“.

Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) pak nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.

Namítá-li dovolatel, že „žádný soud se do dnešního dne nezabýval řádně uplatněným tvrzením zaplacení pohledávky před podáním žaloby, třebaže k uvedenému byly předloženy důkazy“ [a v souvislosti s tím uvádí, že „předložil dvě faktury za uvedené domy v Belgii, kdy žalovaní fakturují panu B. jako OSVČ (v období, kdy tvrdí, že byli zaměstnanci žalovaného)“, že „podpisem faktury potvrzují, že jim faktury byly zaplaceny“, že k důkazu navrhl a založil také „tři kvitance (čestná prohlášení), kde všichni tři žalobci uvádějí s úředně ověřenými podpisy, že jejich pohledávky byly uhrazeny“], pak přehlíží, že soud prvního stupně (z jehož skutkových zjištění odvolací soud vyšel a pro stručnost na ně odkázal), tyto důkazy provedl (srov. body 6 a 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a dovodil, že „i čestná prohlášení, která byla učiněna jednotlivými žalobci, svědčí pouze o tom, že odměny za práce v Belgii měly být fakticky vypláceny P. B. ze záloh, které mu měly být poukázány od firmy žalovaného“, a že „následně vystavené faktury a potvrzení žalobců o tom, že částky byly vyplaceny (jedná se o odměny za malé domky, nikoliv poslední stavbu) svědčí spíše jako potvrzení o výši vyplacených částek, když fakturace byla po žalobcích P. B. vyžadována“ (srov. bod 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Poukazuje-li dovolatel v souvislosti se skutkovým závěrem soudů, že žalobci s žalovaným uzavřeli ústně dohodu o odměně (který je podle žalovaného „v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, neboť vychází z účastnické výpovědi a pomíjí výsledky rozsáhlého dokazování, které ji zcela vyvrací“), na to, že „výpovědi žalobců jsou … nekonzistentní v dohodnuté částce nebo způsobu jejího výpočtu a výplaty“ a že „taková výše mzdy sádrokartonáře (450 Kč za m2), třebaže teoreticky nic nebrání takovou výši sjednat, měla být pečlivě zvážena soudem (pokud je založena výhradně na účastnické výpovědi o údajné dohodě o mzdě)“, pak pomíjí, že soudy dospěly k závěru, že „výše odměny, za kterou měli žalobci vykonávat pro žalovaného podle písemné dohody o pracovní činnosti práci na posledním rodinném domku, se žalobcům nepodařila jednoznačně prokázat“, a že proto při stanovení výše odměny za poslední rodinný domek, na kterém pro žalovaného pracovali, vycházely z odměny ve výši 88 000 Kč za každý dům sjednané u předešlých malých domků a ze znaleckého posudku č. 8934-64-05/21, ze dne 8. 5. 2021, vyhotoveného Ing. Rudolfem Jungerem, znalcem z oboru ekonomika, odvětví stavby a odhady nemovitostí, stavebnictví, odvětví stavby obytné, který ji stanovil na částku 362,54 Kč/m2.

Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Tato námitka by mohla představovat (kdyby byla důvodná) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení ; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení věty druhé – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není.

Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod č. rozh. obč.).

Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, jak namítá žalovaný, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byly odvolacím soudem shledány správnými závěry soudu prvního stupně, na základě nichž došlo k (částečnému) vyhovění žalobě. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení , které je třeba podle použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv. Z ustanovení ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. ). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 9. 2023

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu