Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2434/2022

23 Cdo 2434/2022-377

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ŽIVO, spol. s r.o., se sídlem v Kosmonosech, Debřská 2, identifikační číslo osoby 47539984, zastoupené Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Bělehradská 1191/9, proti žalovaným 1) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, a 2) D+D Park Kosmonosy a.s., se sídlem ve Vrchlabí, Lánovská 1690, identifikační číslo osoby 27439488, zastoupené JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, o určení neplatnosti převodu nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, č. j. -345, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 8. 10. 2021, č. j. -292, zamítl žalobu žalobkyně na určení neplatnosti převodu nemovitosti (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalované 1) ve výši 5 199,76 Kč (výrok II) a žalované 2) ve výši 23 533,75 Kč (výrok III).

Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady odvolacího řízení žalované 1) ve výši 600 Kč (druhý výrok) a žalované 2) ve výši 4 081 Kč (třetí výrok).

Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v rozsahu všech jeho výroků, napadla žalobkyně včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, přičemž některé z nich nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, při řešení některých se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně by dovolacím soudem vyřešené otázky měly být posouzeny jinak. Namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí (případně i rozhodnutí soudu prvního stupně) a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaná 1) navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, popřípadě jako nedůvodné zamítnout. Žalovaná 2) ve svém vyjádření navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „ “.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle § 237 nezakládá námitka žalobkyně, že se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , či ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), v závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení.

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu je jednotná v závěru, podle něhož má-li právní otázka (neplatnosti smlouvy), o níž má být rozhodnuto, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. , ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. ). Tedy je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 1. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. , či ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. ). Odvolací soud proto postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy, neboť žaloba na určení nemá místo tam, kde lze žalovat na plnění, případně lze žalovat na jiné určení.

Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ,).

Předložila-li žalobkyně k dovolacímu přezkumu jako judikaturně neřešenou otázku, „zda je dán naléhavý právní zájem žalobce na rozhodnutí o určení neplatnosti převodní smlouvy a vlastnického práva převodce k převáděným věcem i za situace, kdy by případný nový převod na jakoukoliv osobu za nové právní úpravy byl spojen se zohledněním práv žalobce (zde vlastnické právo k melioracím a předkupní právo)“, pak na řešení takové otázky napadené rozhodnutí nezáviselo.

Předně je namístě uvést, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nezabýval žalobou na určení vlastnického práva žalované 1) k předmětným nemovitostem, neboť žalobu, shodně se soudem prvního stupně, posoudil podle obsahu pouze jako žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými, o níž také rozhodoval, a nikoli též jako žalobu na určení vlastnického práva, přičemž tento jeho závěr nebyl žalobkyní v dovolání relevantně zpochybněn (ve vztahu k jeho zpochybnění žalobkyně v dovolání nevymezila žádnou právní otázku ani žádný z předpokladů přípustnosti dovolání). Žalobkyně se tedy mýlila, pokud v dovolání uvedla, „že nalézací soudy zamítly …pravděpodobně také žalobu na určení vlastnického práva žalovaného 1 k nemovitostem.“ Odvolací soud proto neřešil (neměl důvod řešit) otázku existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení vlastnického práva žalované 1) jako „převodce k převáděným věcem“. Ve vztahu k existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými pak odvolací soud nevycházel z předpokladu, na kterém žalobkyně staví formulaci předkládané právní otázky, tj. že by nový převod za nové právní úpravy byl spojen se zohledněním práv žalobkyně, neboť závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti kupní smlouvy založil na tom, že žaloba na určení nemá místo tam, kde lze žalovat na plnění, případně lze žalovat na jiné určení, jak bylo uvedeno již výše. Žalobkyní formulovanou otázku tudíž neřešil (neměl důvod řešit) a pro její řešení není dovolání podle přípustné.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že měla-li snad žalobkyně za to (jak se podává z bodu 1 dovolání), že předmětem řízení byl též její požadavek na určení vlastnického práva žalované 1) ke konkrétním nemovitostem (o kterém nebylo soudem prvního stupně ani odvolacím soudem rozhodováno), pak postup soudu a účastníků řízení pro případ, že soud ve výroku rozsudku, kterým se řízení končí, nerozhodl o celém předmětu řízení, je upraven v , podle něhož nerozhodl-li soud o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Dovoláním lze napadnout toliko pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu ( ), neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu být nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, „zda může být posílení práv navrhovatele na určení neplatnosti, které zakládá naléhavý právní zájem na určovací žalobě, dáno i nutným zohledněním práv doposud porušovaných v době rozhodování žaloby o určení neplatnosti, a to zejména při řešení následků neplatné původní smlouvy“, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu také nezáviselo. Odvolací soud se vzhledem k výše uvedeným důvodům, pro které (v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu) neshledal existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou 1) a žalovanou 2) nezabýval (neměl důvod zabývat) samotnou tvrzenou neplatností kupní smlouvy, či následky případné neplatnosti této smlouvy, které žalobkyně předpokládá při formulaci uvedené právní otázky. Uzavřel, že z důvodu zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu je vyloučeno, aby soud přezkoumal žalobu po stránce věcné, tedy aby se zabýval i namítanou neplatností kupní smlouvy.

Otázky, „zda je dán naléhavý právní zájem navrhovatele na určení neplatnosti převodní smlouvy, když v době rozhodování o určení neplatnosti zde existuje předkupní právo k převáděné nemovitosti navrhovatele a dále jeho nárok na bezúplatný převod pozemku do vlastnictví žalobce“, a „zda je dán naléhavý právní zájem navrhovatele na určení neplatnosti převodní smlouvy, když v době rozhodování o určení neplatnosti zde existuje předkupní právo k převáděné nemovitosti navrhovatele a dále jeho nárok na bezúplatný převod pozemku do vlastnictví žalobce, které zde v době uzavření smlouvy právní úprava navrhovateli nepřiznávala“, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť ani takové otázky odvolací soud neřešil. Žalobkyně při jejich formulaci vychází z předpokladu, že v době rozhodování odvolacího soudu o určení neplatnosti existovalo její předkupní právo k převáděným nemovitostem. Odvolací soud však neučinil závěr o existenci předkupního práva žalobkyně k předmětné nemovitosti, ani o jejím nároku na bezúplatný převod pozemku do vlastnictví. Z tohoto důvodu neměl důvod se výše formulovanými otázkami zabývat a jeho rozhodnutí tudíž ani na řešení těchto otázek nezáviselo.

Žalobkyně předložila k dovolacímu přezkumu jako otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou také otázku, „zda měl právní předchůdce žalovaného 1 při rozhodování o prodeji majetku, který byl následně převeden dle napadené smlouvy, při tomto rozhodování zejména při posouzení podmínek pro převod dle postavení orgánu veřejné moci, a tedy je dána v této souvislosti odpovědnost orgánu státní správy za nesprávný úřední postup.“ Oproti přesvědčení žalobkyně nejde o otázku dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že stát podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), neodpovídá za činnost takového subjektu, který nevystupuje ve vrchnostenském postavení, nýbrž do právních vztahů vstupuje jako rovný s účastníky ostatními, tedy jako subjekt občanskoprávních vztahů. Za škodu způsobenou porušením právní povinnosti vyplývající z těchto vztahů proto subjekty odpovídají podle obecných občanskoprávních předpisů o náhradě škody. Výkonem veřejné moci není nakládání se státním majetkem, a to ani v případě, že při něm dojde k porušení stanovených pravidel (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. ). Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že pro aplikaci by nebyly v případě postupu Pozemkového fondu České republiky [právního předchůdce žalované 1)] při uzavírání kupní smlouvy se žalovanou 2) splněny podmínky, neboť Pozemkový fond České republiky v tomto případě neuplatňoval státní moc a nevystupoval ve vrchnostenském postavení, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil.

Žalobkyně spatřovala přípustnost dovolání také v tom, že se odvolací soud při řešení otázky „výkladu vlastnického práva žalobce (tj. zda žalobce může být vlastníkem melioračního zařízení)“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně že se jedná o situaci, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř, neboť ani na jejím řešení napadené rozhodnutí odvolacího soud nezáviselo. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí považoval za vhodné připomenout judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, která se týkala posouzení otázky, zda lze meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku (příp. obecně jinou stavbu) považovat za stavbu ve smyslu , , zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), či za součást pozemku podle obč. zák., poté však konstatoval, že žalobkyně se nedomáhala určení, že je vlastníkem předmětných melioračních zařízení, a že zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné. Zamítnutí žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy přitom odůvodnil tím, že taková žaloba na určení nemá místo tam, kde lze žalovat na plnění, případně lze žalovat na jiné určení, jak bylo ostatně zmíněno již výše.

Pro úplnost lze dodat, že pokud ve vztahu k otázce vlastnictví k melioračnímu zařízení spatřovala žalobkyně předpoklad přípustnosti dovolání (též) v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. , patrně přehlédla, že judikatura Nejvyššího správního soudu nepředstavuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž by se mohl odvolací soud odchýlit ve smyslu (dovolacím soudem je podle Nejvyšší soud). Nadto žalovanou citovaná část rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. , je pouhou rekapitulací právních závěrů zrušovaného rozhodnutí Krajského soudu v Praze a nepředstavuje právní závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem.

Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků, tedy i v té části prvního výroku, ve druhém a ve třetím výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobkyně odmítl podle pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalovaná 1) i žalovaná 2) domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 25. 8. 2023

Mgr. Jiří Němec

předseda senátu