Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 49/2022-612

KSPA 56 INS 18666/2012 56 ICm 548/201429 ICdo 49/2022-612

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce AB insolvence v. o. s., se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24 73 81 15, jako insolvenčního správce dlužníka P. S., zastoupeného Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Š. J., 2) P. M., a 3) L. S., všem zastoupeným JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. S., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2021, č. j. , -579 ( ), takto:

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 22. dubna 2021, č. j. -546:

Určil, že darovací smlouva ze dne 14. prosince 2009, s právními účinky vkladu práva ke dni 15. prosince 2009, kterou dlužník (P. S.) převedl ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) na právní předchůdkyni žalovaných (M. S.), je neúčinná (výrok I.).

Žalovaným uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 91.719,03 Kč (výrok II.).

Žalovaným uložil zaplatit státu na soudním poplatku částku 5.000,- Kč a na nákladech řízení částku 1.436,95 Kč (výroky III. a IV.).

Usnesením ze dne 12. dubna 2022, č. j. -610, insolvenční soud opravil zjevnou nesprávnost, jde-li o výroky II. až IV. rozsudku ze dne 22. dubna 2021, tak, že povinnost k placení nákladů řízení žalobci a k úhradě soudního poplatku a nákladů státu uložil žalovaným společně a nerozdílně.

Jde-li o účastníky řízení na straně žalované, insolvenční soud v řízení pokračoval s žalovanými jako procesními nástupci (původní) žalované M. S., zemřelé dne 5. května 2019 ( , ‒ dále jen „ “). Srov. usnesení insolvenčního soudu ze dne 14. listopadu 2019, č. j. -356, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2020, č. j. , -368 ( ).

Přitom šlo o druhý rozsudek insolvenčního soudu, když rozsudek ze dne 29. října 2015, č. j. -212, ve znění usnesení ze dne 14. ledna 2016, č. j. -220, a ze dne 16. března 2016, č. j. -232, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. ledna 2019, č. j. , -317 ( ), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 29. listopadu 2021, č. j. , -579 ( ), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Šlo rovněž o druhý rozsudek odvolacího soudu, když rozsudek ze dne 27. června 2016, č. j. , -253 ( ), kterým odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 29. října 2015 (ve znění usnesení ze dne 14. ledna 2016 a ze dne 16. března 2016) tak, že žalobu zamítl, zrušil k dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. října 2018, sen. zn. , a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud ‒ vycházeje ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem a odkazuje na ustanovení , a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), a na ustanovení ‒ dospěl (shodně s insolvenčním soudem) k závěru, podle něhož žalovaní neprokázali, že dlužník v době uzavření darovací smlouvy nebyl v úpadku „v žádné z obou jeho forem“ (nebo že by uzavření smlouvy nevedlo k jeho úpadku). Přitom na věci nic nemění ani skutečnost, že dlužník nepředal insolvenčnímu správci účetnictví, znalci nemohli (vzhledem k absenci účetnictví) zpracovat kompetentní znalecký posudek a žalovaní se „vlivem počínání dlužníka“ (neexistence kompletního účetnictví) ocitli v důkazní nouzi, kterou nezavinili a na které se nijak nepodíleli. Nic z toho ‒ pokračoval odvolací soud ‒ „nezbaví žalované důkazního břemene, ani nevyvrátí právní domněnku (jíž zcela cíleně staví do méně výhodné pozice osoby dlužníku blízké), že úkon dlužníka spočívající v uzavření darovací smlouvy byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku, nebo k jeho úpadku vedl“.

Odvolací soud tak „nemohl nabýt jistoty a přesvědčení o tom, že se dlužník v úpadku nenacházel, když i nadále převládají zásadní rozpory navozující důvodné pochybnosti o tom, že byla zcela vyvrácena pochybnost o neexistenci dlužníkova úpadku v době uzavření darovací smlouvy“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, namítajíce, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud vyvodil z provedených důkazů skutečnosti, které z těchto důkazů v žádné možné interpretaci nevyplývají, a „ohledně řešených otázek se odchýlil od již zavedené judikaturní praxe dovolacího soudu“.

Dovolatelé zpochybňují závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene ve vztahu k tvrzení, že dlužník nebyl v rozhodné době v úpadku. Připomínají, že ohledně události, která proběhla před mnoha lety, nemůže být (z podstaty věci) žádný z účastníků přesně informován, pročež „rekonstrukce minulého děje není stoprocentně zjistitelná“. Žádný z účastníků řízení „není oním dlužníkem, jehož situace se zpětně posuzuje“, ani stranou darovací smlouvy, o jejíž neúčinnost jde. Potud poukazují na nález Ústavního soudu (ze dne 20. srpna 2014) sp. zn. , a zdůrazňují, že „žádné skutkové okolnosti, které již odezněly, nelze následně prokázat s absolutní jistotou“; jde o otázku „určité míry pravděpodobnosti, když absolutní jistota je důkazním standardem, který není možno v soudním řízení aplikovat a požadovat, neboť by důkazní břemeno prakticky nebylo možno unést“.

Dovolatelé citují pasáže ze znaleckého posudku č. 406/2020, vypracovaného znalcem v oboru ekonomika Ing. Václavem Prokopem (č. l. 390 až 415 spisu), z výpovědi znalce u jednání dne 10. února 2021, z účetních závěrek dlužníka ke dni 12. prosince 2009 a ze dne 31. prosince 2009, jakož i z výpovědí dlužníka (u jednání dne 15. července 2020) a svědkyně S. H. (u jednání dne 10. února 2021).

Za „pozoruhodné“ považují, že odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož neunesli důkazní břemeno o tom, že dlužník nebyl v úpadku v žádné z jeho forem, když v předchozím (měnícím) rozsudku dospěl k závěru opačnému a důkazy provedené v další fázi řízení (podle jejich názoru) vyzněly zcela v jejich prospěch. Rozhodnutí odvolacího soudu pouze rekapituluje a vykládá ustanovení , obecně konstatuje způsob, jakým insolvenční soud hodnotil provedené důkazy a jaký skutkový stav zjistil. Přitom v konkrétní věci jde především o to ‒ pokračují dovolatelé ‒ jak odvolací soud naložil s institutem důkazního břemene a jak se vypořádal s důkazy, které ve věci předložili; ohledně těchto skutečností obsahuje rozsudek jen velmi málo konkrétních údajů a „v konkrétech“ je hodnocení důkazů odvolacím soudem zřejmě nesprávné.

V této souvislosti dovolatelé (na rozdíl od soudů nižších stupňů) zdůrazňují, že:

a) Hodnota aktiv (v tržních cenách) převyšovala závazky dlužníka a dlužník nebyl v rozhodné době v úpadku.

b) Vyjádření znalce (Ing. Václava Prokopa) v tom smyslu, že „vytvořit tržní ocenění majetku a dluhu s odstupem cca 11 let je obtížně řešitelný úkon, zejména s ohledem na skutečnost, že úpadce byl podnikatelem fyzickou osobou a jeho závěrky nepodléhaly povinnosti ověření auditorem“, nelze vykládat tak, že by nebylo možné zpracovat kompetentní znalecký posudek bez řádného účetnictví.

c) Do insolvenčního řízení se nepřihlásil žádný věřitel s pohledávkou, která by byla splatná v době předcházející uzavření darovací smlouvy.

Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako vadné, popřípadě jako nepřípustné.

Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení , Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení a 2

Učinil tak proto, že dovolatelé, ač výslovně namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti zpochybňují skutkový závěr, podle něhož (přes poučení podle ustanovení a 3 ) nevyvrátili domněnku úpadku dlužníka určenou ustanovením (neprokázali, že dlužník nebyl k datu 15. prosince 2009 v úpadku v žádné z jeho forem; jinak řečeno, neprokázali, že dlužník nebyl k tomuto datu ani v platební neschopnosti, ani předlužen).

Polemikou s tímto závěrem odvolacího soudu dovolatelé nepředkládají Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňují správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení a 3 je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání ( ), dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. , jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. .

Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby o tom, že v poměrech dané věci není dán ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli); srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. , jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Přitom žádný z dovolacích argumentů zjevně nevede ke zjištění, že dlužník k rozhodnému datu (15. prosince 2009) neměl více věřitelů nebo peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti nebo byl schopen tyto závazky plnit.

Konečně Nejvyšší soud nepovažuje za případný ani poukaz dovolatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. , který se týkal otázky „míry pravděpodobnosti prokázání, že svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat“, tj. otázky kvalitativně nesrovnatelné s poměry dané věci.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními , a , když dovolání žalovaných Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 1. dubna 2022), která podle bodu 5., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 3.100,- Kč, a paušální částky náhrady hotových výdajů 300,- Kč ( advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( a 3 ) činí 4.114,- Kč. Povinnost žalovaných zaplatit uvedenou částku společně a nerozdílně plyne z nedílné povahy věci samé.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 29. 8. 2023

JUDr. Petr Gemmel předseda senátu