Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2330/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelek RNDr. Anny Kozákové a Ing. Magdaleny Srbové, zastoupených JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 48, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013, č. j. - 325, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, č. j. - 343, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 7. 2015 napadly stěžovatelky v záhlaví uvedená rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a 3, a v článku 38 odst. 2 d.

2. V ústavní stížnosti stěžovatelky namítaly, že Nejvyšší soud vyložil obsah jejich dovolání formalisticky, a mají za to, že řádně popsaly závady v řízení před soudem prvého stupně a jednoznačně v mezích možností konstatovaly dovolací důvody. Pochybení odvolacího soudu přitom spatřují stěžovatelky v tom, že řádně nenařídil ve věci ústní jednání a nedoručil jim předvolání k jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek, čímž porušil jejich právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a v jejich přítomnosti, a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.

3. Ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

4. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelky jak v dovolacím řízení, tak v řízení před Ústavním soudem namítají pouze a jedině vadu řízení, spočívající v tom, že jim byla odňata možnost jednat před soudem. Nejvyšší soud konstatuje, že namítání této, byť závažné procesní vady (zde odkazuje dovolací soud na svůj rozsudek sp. zn. ze dne 15. 11. 2000), nemůže založit přípustnost dovolání, které, coby mimořádný opravný prostředek, je určeno k nápravě nikoli procesních vad, ale nesprávného právního posouzení. Vyskytne-li se v řízení samostatně tato procesní vada, nemá být řešena skrze institut dovolání, ale prostřednictvím institutu žaloby pro zmatečnost podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož ustanovení na obdobné případy dopadá. Stěžovatelkám tak nemohlo být upřeno právo na spravedlivý proces podle článku 38 d, jelikož mohly (a měly) využít možnost nápravy skrze institut žaloby pro zmatečnost, který dopadá speciálně na nápravu procesních pochybení soudu. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

5. Stěžovatelky ve své replice trvají na tom, že Nejvyšší soud vyložil obsah jejich dovolání formalisticky. Nebylo přitom v možnostech stěžovatelek nalézt rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by se zabývalo daným procesním pochybením odvolacího soudu. Stěžovatelky také nesouhlasí s tím, že ustanovení vylučuje podání dovolání, neboť toto je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Stěžovatelky dovoláním napadaly rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno s tím, že namítaly nedostatek v procesním postupu, jednalo se tedy o vyřešení otázky procesního práva. Současně s tím mají stěžovatelky za to, že možnost použití jednoho opravného prostředku a priori nemůže vylučovat možnost použití prostředku jiného, pokud použití tohoto jiného prostředku není v zákoně expressis verbis vyloučeno.

6. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 8. 2013, č. j. -309, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelky domáhaly zaplacení přiměřeného peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem soudu, který spočíval v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. . Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2013, č. j. - 325, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.

7. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelek je zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

8. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu).

9. Tak tomu však v nyní projednávané věci nebylo. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že stěžovatelky spatřují pochybení odvolacího soudu v nerespektování ustanovení , , , a , v jehož důsledku jim nebylo umožněno účastnit se ústního jednání před odvolacím soudem. V důsledku toho pak nemohly uplatnit veškeré své námitky a argumenty, které tak nemohl vzít odvolací soud při svém rozhodování v úvahu. Jednalo se zejména o otázku dělení žalovaných nároků a rozsahu plnění poskytnutého žalovanou Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti.

10. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud stěžovatelkám vysvětlil, že tato jejich námitka nezakládá přípustnost dovolání, nýbrž je důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost ( ).

11. Ústavní soud konstatuje, že do 31. 12. 2000 bylo dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem [ , ve znění účinném do 31. 12. 2000]. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, však došlo s účinností od 1. 1. 2001 k zavedení nového institutu - žaloby pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Současně došlo k změně právní úpravy, pokud jde o přípustnost dovolání. V současné době, tedy v době rozhodování dovolacího soudu, je dovolání podle přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V tom případě pak dovolací soud přihlédne i k vadám uvedeným v

12. V dané věci však stěžovatelky směřovaly své v dovolání uvedené námitky proti postupu odvolacího soudu, který jim nedoručil předvolání k ústnímu jednání nařízenému na 14. 11. 2013, a tím jim znemožnil účastnit se na řízení a doplnit svou odvolací argumentaci. Stěžovatelky v dovolání také výslovně zdůraznily, že podaly odvolání mimo jiné z důvodů skutkových, když soud prvního stupně, který "posuzoval žalovanou věc bez skutečné znalosti problematiky", nesprávně vypočítal žalobou poskytnuté plnění. Z obsahu dovolání je zřejmé, že stěžovatelky neuvedly žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, ani neodkazovaly na žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by se k dané problematice vztahovalo.

13. Jak připomněl Ústavní soud ve svém (dosud nepublikovaném) nálezu

sp. zn.

ze dne 1. 10. 2015, "jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům, tj. v nyní posuzovaném případě k odmítnutí stěžovatelova dovolání pro nepřípustnost. Jakkoliv v těchto případech ustanovení věty prvé představuje výjimku z ustanovení a citovaného zákona, neboť se předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí, nadále i z tohoto stručného odůvodnění musí být patrno, na základě jakých skutečností (právních či skutkových) dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům". Konkrétně v citovaném nálezu Ústavní soud dovodil, že usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné.

14. Tak tomu však v projednávané věci nebylo. Ve svém napadeném usnesení totiž Nejvyšší soud stěžovatelkám vyložil, že nepostačuje, když pouze uvedly, že "se dovolávají toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a z důvodu, že níže vymezená otázka je dovolacím soudem posuzována rozdílně a navíc je rozhodnutí přímo v rozporu se zákonem", nýbrž je třeba, aby toto své tvrzení konkretizovaly s ohledem okolnosti dané věci. V této souvislosti odkázal Nejvyšší soud na svou konstantní judikaturu i nálezy Ústavního soudu. Nelze než dodat, že v projednávané věci stěžovatelky skutečně své zákonné povinnosti vymezit řádně dovolací důvody nedostály, a na rozdíl od řady rozhodnutí, proti nimž směřuje odůvodnění shora citovaného nálezu Ústavního soudu, je tedy napadené usnesení dovolacího soudu odůvodněno ústavně souladným způsobem.

15. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelek, že je jen na nich, jaký opravný prostředek proti nesprávnému postupu odvolacího soudu, který jim neumožnil účastnit se ústního jednání, použijí, tedy zda podají dovolání, či žalobu pro zmatečnost. Jak již bylo shora vysvětleno, s účinností od 1. 1. 2001 je opravným prostředkem proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu nebo jeho pravomocnému usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, pouze žaloba pro zmatečnost ( ), nikoli dovolání. V rámci dovolání dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , pouze je-li dovolání přípustné ( ). Teoreticky nelze vyloučit, že i tzv. jiná vada by mohla představovat procesní otázku, šlo-li by o případ dosud neřešený či judikaturou neustálený ve smyslu , pokud se soud jejím řešením zabýval a vypořádal se s ní v odůvodnění. To však neplatí v dané věci. Pokud stěžovatelky v ústavní stížnosti zpochybňují existenci rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by se vztahovalo k tvrzenému procesnímu pochybení odvolacího soudu a považují za "legraci" navrhovat dovolacímu soudu petit zrušujícího rozhodnutí na základě takového procesního pochybení, je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí shledal dovolání přípustným, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Např. ve svém rozsudku sp. zn. ze dne 10. 11. 2000 Nejvyšší soud konstatoval, že "Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, který účastníku odnímá možnost realizovat ta procesní práva, která mu zákon přiznává. Tím je právo účastníka, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38 odst. 2 d). To ovšem neznamená, že by soud nemohl jednat a rozhodnout ve věci bez jeho přítomnosti; účastníku je však vždy povinen poskytnout možnost, aby věc v jeho přítomnosti projednána byla. Ustanovení ukládá soudu, aby - nestanoví-li zákon jinak - nařídil k projednání věci jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Na účastníku pak je, zda svého práva využije, či nikoli" (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2000 sp. zn. ). Není tedy pravdou, že by stěžovatelky "dost obtížně" hledaly obdobná rozhodnutí, pokud by chtěly tvrdit, jak předestřely v dovolání, že se v této otázce odvolací soud odchýlil od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. Odvolací soud se však ve svém odůvodnění uvedenou právní problematikou nezabýval, a tvrzené procesní pochybení odvolacího soudu tedy v dané věci nepředstavuje otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K stěžovatelkami tvrzeným procesním pochybením odvolacího soudu tak dovolací soud nemohl ve smyslu přihlédnout a jediným možným opravným prostředkem byla žaloba pro zmatečnost.

16. Právě z toho důvodu je nutno odmítnout ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze jako nepřípustnou. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( ), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení citovaného zákona. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013, č. j. - 325, bylo dle tvrzení stěžovatelek rozhodnuto bez předchozího nařízení jednání ve věci, je nikoli dovolání, nýbrž žaloba pro zmatečnost, jejíž přípustnost je dána ustanovením , posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovatelkám k ochraně jejich práva poskytuje.

17. Za těchto okolností proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013, č. j. - 325, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení citovaného zákona jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 1. prosince 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu