Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 1794/2023

24 Cdo 1794/2023-214

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Š. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Lenkou Pánkovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Zrzavého č. 3259/9, a žalovaných 1) L. K., narozeného dne XY, bytem v XY, a 2) B. G., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Slavomírem Teclem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží č. 605, o zaplacení 451 333 Kč a 11 673,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. , o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 2022, č. j. -183, takto:

I. Dovolání žalované 2) se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, č. j. -109, rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 155,47 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 334,49 Kč od 23. 12. 2019 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 820,98 Kč od 25. 8. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I.), že řízení se ohledně požadavku žalobkyně vůči žalovanému 1) na zaplacení částky 237 Kč zastavuje (II.), že ohledně požadavku žalobkyně vůči žalovanému 1) na zaplacení částky 225 666,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,25 % ročně z částky 225 666,50 Kč od 11. 1. 2019 do zaplacení a ohledně nároku na zaplacení 1 444,33 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 042,01 Kč od 23. 12. 2019 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 402,32 Kč od 25. 8. 2020 do zaplacení se žaloba zamítá (výrok III.), že ohledně požadavku žalobkyně vůči žalované 2) na zaplacení částky 237 Kč se řízení zastavuje (výrok IV.), že ohledně požadavku žalobkyně vůči žalované 2) na zaplacení částky 225 666,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,25 % ročně z částky 225 666,50 Kč od 11. 1. 2019 do zaplacení a ohledně nároku na zaplacení částky 696,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 613,50 Kč od 23. 12. 2019 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 223,30 Kč od 25. 8. 2020 do zaplacení se žaloba zamítá (výrok V.), a rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výroky VI. a VII.).

O odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. -183. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. v části, jíž byla zamítnuta žaloba proti žalovanému 1) o zaplacení 1 444,33 Kč se zákonnými úroky, potvrdil (výrok I.); ve výroku V. v části, jíž byla zamítnuta žaloba proti žalované 2) o zaplacení 696,30 Kč se zákonnými úroky z prodlení, potvrdil (výrok II.); ve výroku III. v části, jíž byla zamítnuta žaloba proti žalovanému 1) o zaplacení 225 666,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,25 % ročně od 11. 5. 2022, změnil tak, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni 225 666,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,25 % ročně z částky 225 666,50 Kč do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.); ve výroku V. v části, jíž byla zamítnuta žaloba proti žalované 2) o zaplacení 225 666,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,25 % ročně od 11. 5. 2022, změnil tak, že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni 225 666,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,25 % ročně z částky 225 666,50 Kč od 11. 5. 2022 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.); současně uložil žalovanému 1) a žalované 2) povinnost k náhradě nákladů řízení před okresním soudem i soudem odvolacím (výroky V. a VI.). Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, uzavřel, že mezi žalobkyní a J. K. byla uzavřena smlouva o půjčce v srpnu 2013, na základě které žalobkyně poskytla J. K. celkem částku 677 000 Kč, která měla být vrácena po její smrti, resp. z pozůstalosti po ní, žalobkyni, že tento dluh J. K. přešel po její smrti (14. 8. 2018) na její dědice, tj. žalobkyni, žalovaného 1) a žalovanou 2), rovným dílem, dluh nebyl ke dni podání žaloby zaplacen, a že, vzhledem k tomu, že splatnost dluhu nastala až smrtí dlužnice, nebyl ke dni podání žaloby promlčen.

Proti rozsudku odvolacího soudu – jeho výrokům IV., V. a VI. - podala žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jejího názoru odvolací soud nesprávně posoudil čestné prohlášení zůstavitelky J. K. ze dne 24. 9. 2014, když dovodil, že se jedná o potvrzení uzavřené smlouvy o půjčce, což ale z provedených důkazů nevyplývá, a už vůbec z něho nevyplývá, že by zůstavitelka chtěla dluh vracet až po své smrti. Právní jednání posuzoval podle , ačkoli peníze zaslala žalobkyně zůstavitelce v roce 2013 a tvrdí, že tehdy byla uzavřena smlouva o půjčce, tedy za účinnosti Platby, které žalobkyně zůstavitelce posílala, vždy označila slovy „platba za prodej bytu – mamka“, nikdy nepoužila slovo půjčka, což by jistě učinila, kdyby se skutečně jednalo o půjčku. Ve skutečnosti žalobkyně předmětnými platbami vracela své matce (zůstavitelce) částky z prodeje bytu, který původně rodičům náležel. Jestliže zasílané platby byly označeny naprosto jiným termínem, než je půjčka, je v rozporu s ustanovením a s ustálenou judikaturou, aby soud tvrdil, že označení platby není rozhodné, a výkladem doplnil neurčitý projev vůle zůstavitelky v čestném prohlášení, tj. „Proto v budoucnu tento byt bude náležet dceři Š. P., nebo jí z jeho prodeje bude tato částka vrácena“. Vzhledem k tomu, že v čestném prohlášení zůstavitelky naprosto chybí základní závazek dlužníka vrátit plnění, nemůže se jednat o smlouvu o půjčce podle Takové ujednání je podle ustálené judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. ) považováno za absolutně neplatné. Žalobkyně tak neprokázala uzavření smlouvy o půjčce se zůstavitelkou, předmětný vztah správně posoudil okresní soud jako bezdůvodné obohacení a vzal v úvahu namítnuté promlčení, nárok žalobkyně měl být tedy zamítnut. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozhodnutí okresního soudu.

K dovolání žalované 2) podal vyjádření žalovaný 1). Uvedl, že s dovoláním proti výrokům III. a IV. souhlasí, navrhuje změnit rozhodnutí odvolacího soudu a potvrdit rozhodnutí okresního soudu.

Žalobkyně se k dovolání žalované 2) nevyjádřila.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( věta první ).

Nejvyšší soud, jako soud dovolací, dospěl k závěru, že dovolání žalované 2) není ve smyslu ustanovení přípustné.

Z citovaného ustanovení věta první vyplývá, že skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup odvolacího soudu při provádění a hodnocení provedených důkazů. Prostřednictvím námitek do skutkových zjištění tak přípustnost dovolání založit nelze.

V dané věci je z obsahu dovolání zcela zřejmé, že dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně zaslání celkové částky 677 000 Kč žalobkyní své matce J. K. v srpnu 2013 (závěr, že šlo o půjčku), který odvolací soud učinil především na základě y obsahující čestné prohlášení J. K. ze dne 24. 9. 2014, a soudu vytýká, že obsah žalobkyní tvrzené smlouvy o půjčce (která měla být podle ní uzavřena ústně v srpnu 2013) neposuzoval podle ustanovení , resp. Těmito námitkami však dovolatelka napadá odvolacím soudem provedené hodnocení čestného prohlášení a dalších v řízení provedených důkazů. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud hodnotil všechny v řízení provedené důkazy podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení , vyložil také, jakými úvahami byl při hodnocení všech důkazů veden. Takto provedené hodnocení nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. ). Lze připomenout, že dovolací soud by mohl hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností; samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby (a na jejich základě tedy dospět i k jiným skutkovým zjištěním), ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. ).

Není-li dovolání žalované 2) podle ustanovení přípustné, muselo být podle ustanovení odmítnuto.

Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle ustanovení není dovolání přípustné ani proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (tj. výroky V. a VI. dovoláním napadeného rozsudku).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 8. 2023

JUDr. Roman Fiala předseda senátu