Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3087/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Mgr. Miroslava Zitka, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 997/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, č. j. 29 NSČR 69/2015-B-241, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 7. 2014, č. j. -212, zamítl reorganizační plán stěžovatele jako dlužníka a současně přeměnil reorganizaci v konkurs. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2015, č. j. -223, potvrdil usnesení krajského soudu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 7. 2015, č. j. 29 NSČR 69/2015-B-241, odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu. V odůvodnění konstatoval, že usnesení vrchního soudu bylo stěžovateli doručeno dne 26. 3. 2015, podle ve spojení s tak připadl poslední den lhůty na úterý 26. 5. 2015, stěžovatel však podal dovolání teprve dne 27. 5. 2015, tudíž opožděně.

Proti usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 16. 10. 2015, ve které navrhl, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil a dodatečným podáním ze dne 11. 11. 2015 navrhl odklad vykonatelnosti usnesení obecných soudů všech stupňů. Namítal zásah do práva na spravedlivý proces podle d. Uvedl, že dovolání skutečně podal teprve dne 27. 5. 2015; usnesení vrchního soudu si totiž vyzvedl ze schránky teprve dne 27. 3. 2015, přičemž na zásilce v rozporu se zákonem nebylo vyznačeno datum doručení vložením do schránky.

Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s (dále jen " ") zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu .

V intencích byl nejprve hodnocen návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozhodnutí obecných soudů všech stupňů. Tento akcesorický návrh Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněný za situace, kdy vzhledem k povaze věci projednal vlastní ústavní stížnost bezprostředně poté, co ověřil splnění zákonných podmínek k takovému postupu. Účinky případného odložení vykonatelnosti by totiž byly omezeny toliko na období do vydání rozhodnutí o samotné ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Žádné takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Nejvyšší soud nemohl zasáhnout do ústavně zaručených základních práv stěžovatele odmítnutím jeho dovolání pro opožděnost za situace, kdy stěžovatel sám uznává, že dovolání podal teprve po marném uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. O této skutečnosti ostatně svědčí i údaj na doručence. Zásah do ústavně garantovaných práv nelze dovozovat toliko z tvrzení stěžovatele, že údaj o datu doručení nebyl uveden přímo na zásilce obsahující usnesení vrchního soudu a vhozené do schránky. Pakliže měl stěžovatel pochybnosti o datu doručení, nic mu nebránilo nevyčkávat s podáním dovolání na poslední den lhůty, popř. si údaj o doručení ověřit dotazem u soudu či nahlédnutím do příslušného spisu, což ostatně rovněž (následně) učinil a opatřil si kopii doručenky, kterou sám předložil Ústavnímu soudu a na níž byl údaj o datu doručení řádně vyznačen.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle jako návrh zjevně neopodstatněný. Vycházeje z okolností vymezených výše rozhodl Ústavní soud týmž výrokem totožně i o akcesorickém návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozhodnutí obecných soudů všech stupňů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu