Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1168/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1.Ladislava Navrátila, 2. Benedikta Mišoviče, 3. Ing. Marie Navrátilové, 4. Otty Semotána a 5. Josefa Pulika, zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 10, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, č.j. -273, ve znění opravného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, č.j. -308, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - České národní banky se sídlem Praha 1, Na Příkopě 28, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu v rozsahu výroku II., neboť jím mělo dojít k porušení jejich základního práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z a 3 d (dále jen " "), a dále práva vlastnit majetek dle jejího článku 11.

V řízení vedeném podle , ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhali náhrady škody, jež jim měla vzniknout vůči státu z důvodu, že Česká národní banka (resp. Ministerstvo financí jako orgán, který tehdy vykonával příslušnou pravomoc) zanedbala svůj dozor nad činností investiční společnosti, do které stěžovatelé vložili finanční prostředky, a umožnila tak defraudaci jejího majetku. Napadeným rozsudkem odmítl ve výroku II. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů v rozsahu jejich nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku.

Stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly podústavní právo, konkrétně ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, takovým způsobem, který a priori vyloučil možnost domoci se v tomto případě požadované náhrady škody; jeho extenzivním výkladem na ně uvalil nesplnitelné důkazní břemeno a tím porušil jejich základní právo zakotvené v y, jak to vyplývá i z nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud, který zdůraznil, že otázka příčinné souvislosti v případě tvrzené škody v podobě ušlého zisku byla vyřešena v souladu s jeho konsolidovanou rozhodovací praxí, která již byla i předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízeních vedených pod

sp. zn.

a

, v nichž tamní ústavní stížnosti byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Dle názoru Nejvyššího soudu jde v dané věci o stejnou právní otázku a ústavní stížnost proto není důvodná.

Česká národní banka se ve svém vyjádření ztotožnila s argumentací Nejvyššího soudu, již s ohledem na námitky obsažené v ústavní stížnosti dále rozvinula. Vyvrací, že by Nejvyšší soud na stěžovatele uvalil nesplnitelné důkazní břemeno a dovozuje, že právo stěžovatelů na spravedlivý proces porušeno nebylo; z odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečně patrné, že i za stávající situace měl soud bez dalšího dokazování dostatek podkladů pro závěr, že nárok na náhradu ušlého zisku, tak jak jej stěžovatelé konstruovali, jim nepřísluší, a ze stejných důvodů nemohlo být postupováno podle ustanovení , jak stěžovatelé navrhovali. Vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případně zamítl.

Vyjádření byla zaslána stěžovatelům na vědomí, kteří možnosti repliky nevyužili.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Ústavní soud pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu výše citovaného ustanovení zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.

V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s ústavní stížností, kterou Ústavní soud již dříve usnesením ze dne 3. 11. 2015

sp. zn.

odmítl jako návrh ve smyslu zjevně neopodstatněný. V odůvodnění uvedl, že "obecné soudy odmítly považovat za škodu, která měla stěžovatelům vzniknout v důsledku nečinnosti státu při dohledové činnosti nad investiční společností, ušlý zisk spočívající v případných výnosech z úroků z peněz, které by stěžovatelé - podle svého tvrzení - dosáhli jejich ponecháním na účtech v bance. Podle obecných soudů totiž při rozhodování o uvedeném nároku nebylo lze vycházet z předpokladu, že pokud by stěžovatelé nemohli investovat právě tímto způsobem, postupovali by jinak a s rozumnou pravděpodobností by dosáhli určitého zhodnocení své investice. Jednalo by se pouze o spekulaci, bez reálného základu v provedeném dokazování. Ostatně platí, že ani v případě včasného zásahu státu by nebylo možné vyloučit, že by stěžovatelé své peníze neinvestovali jiným (třeba i rizikovým) způsobem, který by k žádnému výnosu nevedl, případně že by je k žádné investici nepoužili. Příčinnou souvislost mezi nečinností státu a tvrzeným ušlým ziskem přesvědčivě prokázat nelze. Na tomto závěru přitom nemůže nic změnit ani přesné určení data, od kdy měl stát zasáhnout".

Pakliže obecné soudy dospěly k závěru, že zde není potřebná příčinná souvislost, a náležitým způsobem jej odůvodnily, nelze jejich rozhodnutí považovat za svévolné, nerozumné či vybočující z mezí obecně akceptovatelných interpretačních pravidel.

Toto hodnocení lze pak vztáhnout i na závěr o nepřípustnosti dovolání v části, v níž tomuto závěru stěžovatelé oponovali. V částečném odmítnutí dovolání proto nespatřuje Ústavní soud žádný exces, který by otevíral prostor pro jeho případný kasační zásah.

Porušení základních práv stěžovatelů na soudní ochranu podle a 3 y napadeným rozsudkem tak doloženo nebylo.

Z výše uvedených důvodů odmítl Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání usnesením podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu