Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1494/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Melikové, zastoupené JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem Liberec, Jestřabí 974/1 proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 5. 2014, č. j. -271, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, č. j. -381, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její pracovněprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného d (dále jen " ").

Napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu stěžovatelky v části o zaplacení 51 291 Kč jako odstupného po ukončení pracovního poměru. Dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nepřihlížely k jí tvrzeným "skutečnostem" (povýtce skutkového původu), ač tak učinit měly, a poté je vyhodnotily v její prospěch; je názoru, že jimi provedené hodnocení důkazů bylo jednostranné, neodpovídající požadavkům kladeným na nezávislost a nestrannost soudu a jeho rozhodování.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Tento úkol na sebe nemůže Ústavní soud převzít jen z toho důvodu, že ho stěžovatel vyzývá k přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí na podústavní úrovni.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení , a y; obsahem stížnosti je však pouze pokračující polemika se závěry obecných soudů, se kterými se stěžovatelka neztotožnila, a proto je považuje za nespravedlivé.

Závažné (excesivní) nedostatky - jež by mohly mít význam v ústavněprávní rovině - při vytváření skutkového základu dané věci, jmenovitě při hodnocení provedených důkazů však ani stěžovatelka netvrdí, namítajíce toliko nedostatek věcné správnosti napadených rozhodnutí; k takovému přezkumu však Ústavní soud povolán není (viz výše).

Ústavní soud pak pokládá za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z předchozího se podává, že důvody postupu podle tohoto ustanovení jsou dány.

Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu