Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2916/2022

23 Cdo 2916/2022-469

USNESENÍ

K + M TRANS spol. s r. o.

TC Sped s.r.o.

, se sídlem v Lounech, Pod Nemocnicí 2503, identifikační číslo osoby 28698517, zastoupené Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem v Chomutově, Chelčického 97/1, o zaplacení 12 426,48 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2022, č. j. -446, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky ve výši 12 426,48 EUR s příslušenstvím jako plnění za provedené mezinárodní přepravy z titulu rámcové smlouvy o přepravách v rámci EU ze dne 14. 5. 2010 a na ni navazujících dílčích přepravních smluv.

Okresní soud v Lounech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 10. 2020, č. j. -401, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 426,48 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 4 445,17 EUR od 16. 4. 2011 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 3 946,32 EUR od 16. 4. 2011 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 3 822,34 EUR od 17. 5. 2011 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 212,65 EUR od 16. 6. 2011 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 213,83 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 4 445,17 EUR od 16. 4. 2011 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 3 946,32 EUR od 16. 4. 2011 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 3 822,34 EUR od 17. 5. 2011 do zaplacení (výrok I napadeného rozsudku), a změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku ve výši 212,65 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 17. 5. 2011 do zaplacení tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok II napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV napadeného rozsudku).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu výroku I dovoláním. V dovolání žalovaná namítla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2011 uzavřené mezi žalobkyní jako postupitelem a společností FORUS CZ, a.s., jako postupníkem, na jejímž základě došlo k postoupení pohledávek z přepravní smlouvy. Dle žalované je postupní smlouva absolutně neplatná pro neurčitost a pro obcházení zákona, neboť předmětem smlouvy nebylo postoupení pohledávek na společnost FORUS CZ, a.s., nýbrž pouze závazek společnosti FORUS CZ, a.s., pro žalobkyni pohledávku vymoci a následně jí vyplatit vymožené plnění. Z obsahu dovolání se podává, že přípustnost dovolání stran této otázky žalovaná spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Žalovaná dále namítla, že vzhledem k neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2011 nebyla společnost FORUS CZ, a.s., aktivně legitimována k uplatnění příslušného nároku v soudním řízení, v důsledku čehož ani nemohlo „platně“ dojít k zahájení soudního řízení a s tím spojenému stavení promlčecí doby. Žalovaná tak měla za to, že nárok žalobkyně byl promlčen v jednoleté promlčecí době dle článku 32 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, publikované jako vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 27. 11. 1974 pod č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“), přičemž s ohledem na nedostatek aktivní legitimace společnosti FORUS CZ, a.s. nedošlo ke stavení promlčecí doby ve smyslu , obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), ani k jejímu prodloužení dle obch. zák. Ve vztahu k této námitce žalovaná spatřovala přípustnost dovolání v tom, že se jedná o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, případně v tom, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná měla za to, že se obch. zák. neuplatní v případě, kdy příslušné řízení zahajuje subjekt, kterému „nárok ani právo podat žalobu nepřísluší“. Dle žalované je nárok žalobkyně promlčen a žaloba měla být zamítnuta; v dovolání žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s námitkou žalované, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2011 je absolutně neplatným právním úkonem, jelikož má veškeré náležitosti dle a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), je dostatečně určitá a nevzbuzuje pochybnosti o úmyslu smluvních stran, přičemž společnost FORUS CZ, a.s., se na jejím základě stala aktivně legitimovanou k vymáhání postoupené pohledávky. V důsledku zahájení soudního řízení společností FORUS CZ, a.s. došlo podle žalobkyně ke stavení promlčecí doby a po zpětvzetí žaloby k jejímu prodloužení dle obch. zák., a k promlčení nároku žalobkyně tak nedošlo. Žalobkyně z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “.

Dovolání bylo podáno včas ( ), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem ( a 4 ).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Stran námitky žalované týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2011 dovolací soud konstatuje, že dotčenou otázku posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

V otázce neplatnosti právního úkonu pro neurčitost projevu vůle je judikatura dovolacího soudu ustálena na závěru, že sankce neplatnosti právního úkonu dle § 37 odst. 1 obč. zák. se váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. – mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Vůle vtělená do smlouvy (zde do smlouvy o postoupení pohledávek) je svým projevem určitá (a srozumitelná), je-li výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. ).

K obligatorním náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě – tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem, a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. , a ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. ).

Z hlediska určitosti je tedy smlouva o postoupení pohledávky platná, je-li v ní jednoznačně určena převáděná pohledávka, zejména vymezením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že postupní smlouva obsahuje veškeré náležitosti dle § 524 a násl. obč. zák. a současně vůle stran směřovala k postoupení pohledávky, nikoliv pouze k fiduciární cesi (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 51/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při posuzování dané otázky se tak odvolací soud v souladu se shora uvedenou judikaturou zabýval náležitostmi smlouvy o postoupení pohledávky, stejně jako určitostí vůle smluvních stran, kterou podrobil výkladu, a námitka žalované tak přípustnost dovolání podle založit nemůže.

Přípustnost dovolání podle nezakládá ani námitka žalované, podle níž je postupní smlouva neplatná pro obcházení zákona. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že důsledkem smlouvy bylo postoupení pohledávek žalobkyně za žalovanou na společnost FORUS CZ, a.s., nelze smlouvu považovat za absolutně neplatnou pro obcházení zákona, neboť smlouva nesměřovala k výsledku zákonu odporujícímu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. ). Ostatně ani žalovaná v dovolání blíže neuvádí, v čem konkrétně obcházení zákona v daném případě spatřuje.

Ze shora uvedeného je patrné, že otázku absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2011 posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovanou vznesená námitka tak nemůže přípustnost dovolání podle založit.

Přípustnost dovolání dle pak nezakládá ani navazující námitka žalované, že odvolací soud pochybil při řešení otázky promlčení žalobou uplatněného nároku.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že Úmluva CMR je svou povahou komplexní úpravou, která řeší závazkové vztahy založené smlouvami o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, pokud místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem Úmluvy CMR. Úmluvou CMR jsou tedy řešeny i otázky nároků na přepravné a odpovědnostních nároků, a to včetně promlčecích dob, v nichž je nutno nároky uplatňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. , jakož i v něm citovanou judikaturu).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu se dále ustálila také v závěru, že úprava promlčecí doby obsažená v Úmluvě CMR se uplatní i u práva na zaplacení ceny přepravy (přepravného), prováděné v režimu Úmluvy CMR (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 56/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. , jakož i v něm citovanou judikaturu).

Z judikatury dovolacího soudu se dále podává, že ve věcech, na něž se vztahuje Úmluva CMR, je vnitrostátní právo použitelné pouze pro řešení takových otázek, na které Úmluva CMR nedopadá nebo pro které Úmluva CMR na vnitrostátní právo přímo odkazuje; srov. např. znění čl. 32 odst. 3 Úmluvy CMR (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 15/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. ).

Závěr učiněný odvolacím soudem, který s odkazem na článek 32 odst. 3 Úmluvy CMR a § 405 odst. 2 obch. zák. uzavřel, že v důsledku podání žaloby společností FORUS CZ, a.s. (jejíž aktivní legitimaci se žalované zpochybnit nepodařilo; k tomu viz výše) dne 3. 8. 2011 bylo zahájeno řízení ohledně uplatněného práva, přičemž po zpětvzetí žaloby a zastavení řízení došlo k prodloužení promlčecí doby k jeho uplatnění o jeden rok ode dne skončení soudního řízení, tj. do 10. 1. 2015, jsou tak v souladu se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže uzavřel, že k promlčení uplatněného práva nedošlo, neboť žaloba v projednávané věci byla podána již 23. 3. 2014, tedy před uplynutím promlčecí doby. Ani tato námitka žalované tudíž není způsobilá založit přípustnost dovolání dle

Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle věty první, , a a dle , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně jakožto nezastoupený účastník za jeden učiněný úkon (vyjádření k dovolání) právo na paušální náhradu ve výši 300 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 20. 7. 2023

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu