Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3476/15

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelů společnosti CS TRADING s.r.o., IČ: 001 49 314, se sídlem Žebrák, Větrná ul. 429, okres Beroun, a společnosti LIGNA a.s., IČ: 000 00 914, se sídlem Praha 1, Nové Město, Vodičkova 791/41, zastoupených JUDr. Janem Krouským, advokátem se sídlem Praha 5, Arbesovo nám. 257/7, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 9. 2015, č. j. -440, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž zrušil Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2013 č. j. -388 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. listopadu 2012 č. j. -355, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

2. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejich ústavně garantovaných práv, a to zejména práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a práva na ochranu vlastnictví podle y.

3. Stěžovatelé poukazuji na to, že jimi žalovaná Česká republika se na úkor stěžovatelů bezdůvodně obohacovala tím, že využila svého mocenského postavení státu a splátky, inkasované od Indonéské republiky, dále nepřeposílala ostatním věřitelům, resp. dávala jako majitel účtu Československé obchodní bance, a.s., takové pokyny, které vedly k onomu bezdůvodnému obohacování. Jinými slovy, pokud se stát, a v tomto případě se jedná o závazek 1. místopředsedy vlády a ministra financí, zaváže či přislíbí určité plnění, musí tomuto svému závazku či příslibu dostát. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku opřel své závěry o skutkové zjištění, že "není možno účinně rozpoznat peněžní prostředky, jež Česká republika nabyla bez právního důvodu, v mase ostatních státních financí", přičemž tento závěr učinil zcela nad rámec argumentace obsažené v dovolání, v rozporu s principy dovolacího řízení a bez možnosti stěžovatelů se k této otázce vyjádřit, přičemž stěžovatelé tento závěr shledávají jako chybný. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že výše uvedeným postupem, kterým byla zneužita státní moc, bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek, neboť o něj byli připraveni opakovanými vrchnostenskými akty státu. Porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatelé spatřují i ve faktu, že Nejvyšší soud nad rámec dovolacího řízení učinil svá vlastní skutková zjištění, o která opřel svůj závazný právní názor, ke kterým se stěžovatelé neměli možnost jakkoli vyjádřit a která navíc nemají oporu ani v provedeném dokazování, ani v obsahu soudního spisu.

4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

5. Podle Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

6. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 7. 2008, usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 11. 2012 či usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

7. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti. Ústavní soud zásadně nemůže ingerovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek; jeho přezkum je naopak namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena.

8. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle . Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic jim totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebudou souhlasit a budou pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, ať už hmotněprávního, či procesního, obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.

9. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2015

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka