Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2468/2022

30 Cdo 2468/2022-232

USNESENÍ

NESTREL a. s.

České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu

, se sídlem v Praze 1, Na Františku 1039/32, o zaplacení částky 3 599 289,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. -207, takto:

I. Dovolání seodmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. -158, zamítl žalobu o zaplacení částky 3 599 289,61 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 27. 2. 2017 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 3 600 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, č. j. -207, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Původní žalobkyně Gourmet Solution, a. s. (dále jen „původní žalobkyně“) se po žalované domáhala zaplacení částky 3 599 289,61 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu hlavního města Prahy, spočívajícího ve vydání nařízení města č. hlavního města Prahy, kterým byl změněn tržní řád vydaný hlavního města Prahy a jímž byla omezena provozní doba stánku s občerstvením původní žalobkyně na Jungmannově náměstí v Praze před budovou č. 1/761 do 30. 6. 2015, a dále nařízení města č. hlavního města Prahy, kterým byl opětovně změněn tržní řád vydaný hlavního města Prahy a jímž byla vypuštěna tržní místa původní žalobkyně pro dva stánky s občerstvením na Jungmannově náměstí v Praze před budovou č. 1/761 a na náměstí Republiky před budovou č. 6/660, což původní žalobkyně považovala za postup v rozporu s d. Žalovaná částka představuje náklady na instalaci a následnou demontáž obou stánků. Předmětná pohledávka byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2018 a soud prvního stupně vstup žalobkyně do řízení na místo původní žalobkyně připustil usnesením ze dne 26. 2. 2019, č. j. -94.

Rozsudek odvolacího soudu, a to v obou jeho výrocích, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, jako nepřípustné.

Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výroku II rozsudku odvolacího soudu není podle přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. , nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. ).

Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání dle

Přípustnost dovolání dle nezakládá otázka, zda může vydání normativního právního aktu představovat nesprávný úřední postup dle , o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uzavřel, že posuzované změny tržního řádu vydané formou nařízení obce představují normativní právní akt, který není úředním postupem příslušného orgánu, nýbrž výsledkem normotvorné činnosti, která nemůže být jako nesprávný úřední postup posuzována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. , uveřejněný pod č. 52/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. 36/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. , ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. , nebo z nich vycházející usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. ). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. ).

Odvolací soud se rovněž neocitl v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , neboť ty se týkaly skutkově zcela odlišné věci, a to odpovědnosti za škodu způsobenou obecně závaznou vyhláškou obce vydanou v její samostatné působnosti, která však postrádala obecně závazný charakter, neboť výslovně stanovovala omezení provozní doby pouze jedné konkrétní provozovny, což vedlo k jejímu zrušení pro nezákonnost a k závěru Nejvyššího soudu, že v daném specifickém případě představovala tato zrušená obecně závazná vyhláška nezákonné rozhodnutí, nikoliv normativní právní akt. Předmětné změny tržního řádu však žádné povinnosti v nich konkrétně určenému subjektu nevymezovaly a rovněž nebyly zrušeny z takového důvodu pro jejich nezákonnost. Naopak skutečnost, že posuzovanými nařízeními měněný tržní řád je normativním právním aktem vydaným na základě zákonného zmocnění v , o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, potvrdil Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 3 Ao 6/2011.

Pokud žalobkyně v této souvislosti poukazovala na judikaturu Evropského soudního dvora zabývající se odpovědností státu za porušení komunitárního práva (nejčastěji jako důsledku vadně či nevčasně implementované směrnice do národního právního řádu), nelze tato rozhodnutí vztahovat na případy odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu , neboť se jedná o odlišné druhy odpovědnosti. Stejně tak jsou nepřípadné i odkazy na rozhodnutí německých soudů, z nichž žalobkyně dovozuje, že posuzovanými změnami tržního řádu došlo k zásahu do práva původní žalobkyně na svobodné podnikání dle d (dále jen „ “), neboť v nálezu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. , Ústavní soud uzavřel, že tržní řád, vydaný obcí na základě živnostenského zákona, jímž obec reguluje stánkový prodej na vymezených místech, nelze považovat za rozporný s y, a to dokonce i v případě, že jej reguluje co do sortimentu nabízeného zboží, jsou-li pro to věcné důvody.

Jestliže žalobkyně v rámci vymezení této otázky rovněž tvrdila, že postup hlavního města Prahy byl v daném případě diskriminační a svévolný, což rozvedla v odstavcích 85 až 106 dovolání, konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání i z důvodu, že v tomto rozsahu jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.

Zcela nepřiléhavá je argumentace žalobkyně ohledně toho, že soud je dle y oprávněn posoudit soulad podzákonného právního předpisu se zákonem, neboť v daném případě soudy posuzovaná nařízení neaplikují, ale posuzují, zda tato představují odpovědnostní titul dle či nikoliv. Stejně nepřiléhavý je odkaz na nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. , který se týkal zcela jiných otázek, a to rozhodování o zařazení léčivých přípravků do seznamu léčiv hrazených z prostředků veřejného zdravotního pojištění, a vyústil ve zrušení části , o veřejném zdravotním pojištění, a vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. , o úhradách léčiv a potravin pro zvláštní lékařské účely, nebo na závěry Ústavního soud ohledně stanovení náhrady za nucené omezení vlastnického práva dle y, neboť tyto rovněž řeší zcela odlišnou problematiku.

Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby výše uvedenou právní otázku vyřešil jinak, neboť žalobkyni se uplatněnými argumenty nepodařilo výše uvedené ustálené řešení předložené otázky jakkoliv zpochybnit a Nejvyšší soud neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.

Ani otázka procesního práva, zda je soud povinen se vypořádat s argumentací žalobce vznesenou v řízení a zopakovanou v dovolání ohledně první otázky, přípustnost dovolání dle nezakládá, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od řešení dosaženého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud při jeho vydání řídil, a odvolací soud se v něm vypořádal i se všemi pro věc právně relevantními námitkami žalobkyně včetně tvrzeného zásahu do práva na podnikání dle y, dualizmu při posuzování odpovědnosti za porušení vnitrostátního a unijního práva, odkazy na rozhodovací praxi německých soudů či tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. , ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. , ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. , nebo ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. ). Tato přezkoumatelnost napadeného rozsudku vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž žalobkyně byla zjevně schopna na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat a proti závěrům odvolacího soudu k jednotlivým jejím námitkám se vymezit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. ). Nespokojenost žalobkyně s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu plyne z toho, že se odvolací soud přidržel ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou se žalobkyni nepodařilo zvrátit ani tímto dovoláním, nikoliv z toho, že by se odvolací soud nevypořádal s některou konkrétní její námitkou.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle věty první ve spojení s a a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle za jeden úkon ve výši 300 Kč [ ve spojení s ].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 11. 7. 2023

JUDr. Pavel Simon předseda senátu