Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2581/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Lenky Mottlové, zastoupené JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem v Kadani, Boženy Němcové 70, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -29 ze dne 3. června 2015 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -60 ze dne 16. února 2015, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Ústí nad Labem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se žalobou na ochranu proti nečinnosti podle a násl. domáhala, aby Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka řízení rozhodnout o jejích námitkách proti snížení výplaty rodičovského příspěvku. Podle krajského soudu bylo pro věc rozhodující, zda stěžovatelka tyto námitky podala v zákonné lhůtě. Počátek běhu lhůty 30 dnů pro podání námitek zákon váže na výplatu dávky, nikoliv na oznámení o změně výše vyplácené dávky [ , o státní sociální podpoře]. Snížení dávky se projevilo nejpozději v říjnu 2011, stěžovatelka na to reagovala až 29. 6. 2012. Oznámení o změně výše vyplácené dávky jí bylo známo nejpozději od října 2012, formálně podala námitky dne 11. 2. 2013. Za takového stavu věci soud žalobu zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatelka námitky podala opožděně, a to i v případě, že by lhůta měla běžet až od doručení oznámení o změně výše vyplácené dávky. Podle zákona o státní sociální podpoře tak vedlejší účastník řízení nebyl povinen o námitkách rozhodnout, nebyl tedy nečinný. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala kasační stížnost.

2. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení. Ztotožnil se se závěry krajského soudu o tom, že lhůta pro podání námitek plyne od výplaty dávky, nikoliv od doručení oznámení o změně výše vyplácené dávky. Stěžovatelka byla již dříve řádně poučena o možnosti podat námitky, nedostatek doručení konkrétního oznámení o změně výše vyplácené dávky tak pro posouzení věci není významný. Námitky stěžovatelky ze dne 11. 2. 2013 tak byly opožděné.

3. Stěžovatelka brojila ústavní stížností proti výše uvedeným rozsudkům krajského a Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle d a dále též práva na pomoc státu rodiči, který pečuje o dítě podle d.

4. Podle stěžovatelky nelze se soudním výkladem § 70 odst. 1 a 2 zákona o státní sociální podpoře souhlasit. Kontrola jednotlivých agregovaných výplat (konkrétně rodičovského příspěvku s příspěvkem na bydlení) bez rozlišujícího variabilního symbolu je náročná. Teprve až správní orgán vyhotoví přehled (což ex offo nečiní), kolik z jedné výplaty se vztahuje na jednotlivé dávky a za jaké období, dalo by se uvažovat o možnosti kontroly a sledování, zda nejsou práva na výplatu krácena. S ohledem na to stanoví zákon povinnost odeslat oznámení o změně výše dávky, v případě stěžovatelky do datové schránky. Poštou žádné oznámení nedošlo, ve spisové dokumentaci doklad o odeslání není.

5. Ustanovení § 70 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře nelze vykládat doslovně, ale tak, že lhůta pro podání námitek proti změně výše dávky neskončí před uplynutím 30 dnů od doručení oznámení o změně dávky. V opačném pořadí je procesní postup smysluplný, tedy nejprve doručené oznámení a následně výplata dávky se lhůtou pro námitky 30 dnů od její výplaty. Předchází-li výplata dávky doručenému oznámení, nelze omezení lhůty pro podání námitek pojímat doslovně, protože je absurdní, aby lhůta skončila 30 dnů od výplaty dávky a oznámení s příslušným poučením o možnosti podat námitky došlo až ex post po uplynutí lhůty. Se závěrem, že poučení o námitkách již bylo obsaženo v předchozím oznámení o přiznání dávky, nelze souhlasit, protože zde byla přiznána základní výměra příspěvku 7 600 Kč, nikoliv snížená na 3 600 Kč. Povinnost orgánu státní sociální podpory vyhotovit a doručit oznámení o změně výše dávky rodičovského příspěvku do datové schránky stěžovatelky stále trvá.

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání a byla zastoupena v souladu s požadavky až 31 . Ústavní stížnost podala včas a vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. kupř. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

9. Stěžovatelka v projednávané věci pokračovala v argumentaci, kterou neúspěšně uplatnila v řízení před správními soudy a Ústavní soud tak postavila do role dalšího stupně soustavy správních soudů, který by měl vykládat procesní předpisy práva sociálního zabezpečení. To však Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů zásadně nepřísluší.

10. Ústavní soud zjistil, že na jednotlivé uplatněné námitky stěžovatelky srozumitelně, logicky a přesvědčivě odpovídají oba napadené rozsudky. Stěžovatelka měla možnost svá práva plně hájit před oběma správními soudy, které se výkladem § 70 zákona o státní sociální podpoře řádně zabývaly a vyložily, proč stěžovatelce nelze vyhovět. Prostý nesouhlas stěžovatelky s tímto výkladem není důvodem pro zásah Ústavního soudu. Bez dalšího jím nemůže být ani možnost jiné představitelné, z pohledu stěžovatelky lepší úpravy oznamování změny dávky a příslušných opravných prostředků. Lze navíc odkázat i na str. 5 rozsudku krajského soudu, který vyložil, proč by bylo třeba námitky stěžovatelky považovat za opožděné i v případě, že by se soud ztotožnil s jejím výkladem běhu lhůty pro podání námitek (oznámení o změně výše vyplácené dávky bylo stěžovatelce známo nejpozději od října 2012, námitky však podala až v únoru 2013). Tyto závěry stěžovatelka nijak nezpochybnila.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu