Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 74/2023-122

MSPH 88 INS XY188 ICm XY29 ICdo 74/2023-122

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobce JUDr. Aleše Jiráska, se sídlem v Praze 5, Braunova 2529/1, PSČ 150 00, jako insolvenčního správce dlužníka R. B., proti žalovanému J. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lukášem Hojdnem, LL.B., advokátem, se sídlem Praze, Francouzská 299/98, PSČ 101 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. B., narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2023, č. j. 188 ICm XY, 101 VSPH XY ( ), takto:

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 14. září 2022, č. j. 188 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že právní jednání dlužníka (R. B.) spočívající v uzavření darovací smlouvy dne 3. srpna 2014, na základě které dlužník převedl žalovanému (J. B.) ve výroku blíže specifikované nemovité věci (dále též jen „nemovité věci“), je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. výroku); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

2. Insolvenční soud dospěl při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku k následujícím skutkovým zjištěním:

[1] Dne 10. září 2013 uzavřela L. M. jako prodávající s dlužníkem a jeho manželkou L. B. (dále jen „L. B.“) jako kupujícími kupní smlouvu k nemovitým věcem. Kupní cena za převod nemovitých věcí byla sjednána ve výši 1.600.000 Kč, částku 500.000 Kč uhradili kupující bezhotovostně, částku 1.100.000 Kč z úvěru poskytnutého Komerční bankou, a. s. Ke dni 23. září 2013 dlužník a L. B. nabyli vlastnické právo k nemovitým věcem do společného jmění manželů.

[2] Dne 3. srpna 2014 byla mezi dlužníkem, L. B. a žalovaným uzavřena darovací smlouva, na základě které tytéž nemovité věci dárci převedli do vlastnictví žalovaného (dále jen „darovací smlouva“). Dne 10. srpna 2016 uzavřeli Komerční banka, a. s., dlužník, L. B. a žalovaný smlouvu o převzetí dluhu, jejímž předmětem byl převod dluhu dlužníka a L. B. ze smlouvy o hypotečním úvěru č. 0099006234085 na žalovaného. Výše neuhrazených dluhů ke dni podpisu smlouvy činila 1.005.128 Kč.

[3] Dlužník měl ke dni 22. dubna 2014 splatný závazek ve výši 3.667.818,94 Kč z titulu smlouvy o půjčky ze dne 22. dubna 2013 a ke dni 26. června 2014 splatný závazek ve výši 1.973.159,55 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 24. června 2013 vůči věřiteli T. K. (dále jen „T. K.“). [1]

[2] Dlužník v roce 2014 opustil trvale Českou republiku, přičemž se před tím zbavil veškerého svého majetku.

2. Insolvenční soud – cituje ustanovení , 236, 239 odst. 1, , , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), , a , – dospěl k závěru, že jednání, kterým dlužník a L. B. darovali žalovanému nemovité věci, je neúčinné dle a .

3. K neúčinnost právního jednání dle insolvenční soud uvedl, že lze i bez znaleckého dokazování učinit závěr, že nemovité věci měly v době uzavření darovací smlouvy hodnotu minimálně stejnou jako v roce 2013, kdy dárci (dlužník a L. B.) nemovité věci nabyli. Přestože žalovaný v roce 2016 převzal závazek zaplatit dluh dárců ve výši 1.005.128 Kč, je z rozdílu hodnoty nemovitých věcí a převzatého dluhu zjevné, že částka cca 600.000 Kč se do majetkové sféry dlužníka nedostala a v tomto rozsahu dlužník neobdržel žádné protiplnění. Argumentaci žalovaného mířící na výjimku dle neshledal důvodnou. Žalovaný „ohledy slušnosti“ (o nichž hovoří označené ustanovení) popsal obecně pouze tak, že hodnota bezúplatného plnění v rozsahu téměř 600.000 Kč byla pokryta činností žalovaného, spočívající v péči o prarodiče, kterou měl poskytovat místo matky (L. B.) a otčíma (dlužníka). Uvedená skutečnost, byť by i byla v řízení prokázána, však dle insolvenčního soudu nesplňuje kritéria vymezená v judikatuře Nejvyššího soudu (v odůvodnění rozhodnutí blíže specifikované).

4. Žalovanému (jako osobě blízké dlužníku) se nepodařilo vyvrátit domněnku úpadku dle , když pohledávky věřitele T. K. byly pravomocně určeny jako pravé v příslušném incidenčním sporu, tudíž jsou existující a ve výši, v jaké byly přihlášeny.

5. Naplnění znaků neúčinnosti dle insolvenční soud dovodil zejména ze skutečnosti, že se dlužník před zahájením insolvenčního řízení zbavoval majetku (tato informace byla soudu známa z úřední činnosti z insolvenčního spisu a tvrzená i žalovaným). Dlužník tedy věděl, že svým jednáním může zkrátit věřitele a pro takový případ byl s tímto následkem srozuměn. Žalovaný se sice snažil vyvracet jak zkracující úmysl dlužníka, tak svou vědomost o takovém úmyslu, avšak již z jeho žalobní obrany vyplýval opak, když uváděl, že spolu s dlužníkem jeho finanční situaci řešil a pomáhal mu vyřizovat záležitosti týkající se prodeje majetku před opuštěním republiky. Insolvenční soud v tomto ohledu uzavřel, že žalovaný byl se všemi rozhodnými okolnostmi týkajícími se majetku a závazků dlužníka obeznámen do té míry, že nelze vyvrátit domněnku vědomosti žalovaného o zkracujícím úmyslu dlužníka.

6. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

7. Odvolací soud dospěl k závěru, že z hlediska skutkových zjištění soudu prvního stupně i jeho právní argumentace je odvoláním napadený rozsudek věcně správný a lze na jeho odůvodnění v podrobnostech odkázat.

8. K úvahám soudu prvního stupně o neúčinnosti předmětného právního jednání dle pak doplnil, že jednání žalovaného, který se spokojil s ujištěním dlužníka, že nemá žádné dluhy, nelze považovat za náležitou péči, kterou lze na žalovaném spravedlivě požadovat k rozpoznání toho, že svým jednáním dlužník (úmyslně) krátil věřitele. K odvolací námitce, že insolvenční soud neúplně posoudil námitku žalovaného týkající se výkladu pojmu „slušnosti“, odvolací soud zdůraznil, že ustanovení je třeba vykládat tak, že poskytnuté plnění dlužníkem musí vyhovovat ohledům slušnosti jak ve vztahu k žalovanému, tak k dlužníkovi s přihlédnutím k jeho majetkovým poměrům a k výši dluhů v době uzavření smlouvy, přičemž je evidentní, že plnění poskytnuté dlužníkem žalovanému podle darovací smlouvy nebylo přiměřené jeho majetkovým poměrům se zřetelem k výši jeho dluhů.1.

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení , (dále též jen „ “), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

3. Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

4. Dle ustanovení pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

5. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. , a ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“ a „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.

6. V posuzované věci dovolatel k otázce přípustnosti dovolání pouze uvedl, že napadené rozhodnutí závisí „na nesprávném právním posouzení, a že předmětná právní otázka má být Nejvyšším soudem posouzena jinak“.

7. Uvedený argument však způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení není, když významově neodpovídá žádnému z tam uvedených hledisek (srov. shodně např. důvody R 80/2013 nebo R 4/2014). Mělo-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“ (srov. znění ), šlo by o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu jen tehdy, bylo-li by z dovolání zřejmé, od kterého svého (dříve přijatého) řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Ani takový údaj se však z dovolání (posuzovaného dle jeho obsahu) nepodává.

8. Odmítnutím dovolání v přiměřené lhůtě se stal bezpředmětným (bez nutnosti o něm samostatně rozhodovat) i návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.1.

2. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

3. Pro dovolací řízení je rozhodný v aktuálním znění.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 5. 2023

JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu