Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 349/2023

23 Cdo 349/2023-253

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně M. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Bártou, advokátem se sídlem v Praze, Kaprova 42/14, proti žalované AMBIENTE s. r. o., se sídlem v Heřmanově Městci, Jiráskova 580, identifikační číslo osoby 25259342, zastoupené Mgr. Dominikem Krčem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038/20, o zaplacení částky 500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 3. 8. 2022, č. j. -228, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:(dle )

Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 7. 3. 2022, č. j. -193, zamítl žalobu o zaplacení částky 500.000 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , (dále jen „ “), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení

K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle ) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka v podaném dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož nepostupoval správně při výkladu právního jednání, konkrétně ustanovení čl. 4.4. rezervační smlouvy, dle něhož se zájemce zavázal na výzvu vlastníka prokázat schopnost zaplatit kupní cenu. Uvádí, že smlouva nerozvádí, jak přesně má žalobkyně prokázat svoji schopnost zaplatit kupní cenu. Odvolací soud se dle dovolatelky nezabýval vůlí jednajících stran – nezkoumal vůli žalobkyně a vyšel pouze z výkladu žalované.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené) cestou jeho výkladu, není řešením otázky hmotného práva v intencích , jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl (srov. například usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. ).

V rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. , pak Nejvyšší soud uvedl, že právní úprava v zákoně č. , (dále jen „o. z.“), opouští důraz na formální hledisko projevu a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tak podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (u vícestranných právních jednání společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musel-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení o. z. vyložit k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.

Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu dále nelze při výkladu právního jednání opomenout ani interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. , ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. , ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. , a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. ). Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli, podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti. Na ten lze usuzovat zejména z konkrétních okolností a z konkrétních zájmů stran (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. ).

V nyní projednávané věci se soudy zabývaly otázkou, zda žalované vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty dle čl. VI 6.2. rezervační smlouvy, který stanoví, že pokud nedojde k uzavření kupní smlouvy do konce rezervační doby z důvodu, který leží na straně zájemce, např. pokud zájemce poruší své povinnosti specifikované v čl. IV této smlouvy, je zájemce povinen zaplatit vlastníkovi smluvní pokutu ve výši 500.000 Kč. V čl. IV 4.4. se pak zájemce zavázal mj. na výzvu vlastníka prokázat schopnost zaplatit kupní cenu.

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně učinil správná a obsahu spisu i obsahu důkazů odpovídající skutková zjištění, učinil logický, srozumitelný a výstižný závěr o skutkovém stavu a věc správně právně posoudil, a odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Soud prvního stupně přitom mj. uvedl, že žalovaná vyzvala žalobkyni dne 9. 9. 2020, aby do tří dnů doložila svoji schopnost zaplatit celou kupní cenu (tj. 17 milionů Kč) a sdělila, jaký způsob doložení považuje za optimální (výpis z účtu). Žalobkyně reagovala tak, že prostředky jsou na několika účtech, o potvrzení zůstatku na investičních účtech se musí požádat v bance a učinila dotaz, zda by nepostačovalo čestné prohlášení. Soud prvního stupně uvedl, že již z první výzvy muselo být žalobkyni zřejmé, že čestné prohlášení dostačovat nebude, což plyne i z dalšího průběhu korespondence. Žalobkyně následně uvedla, že potřebuje prodloužit lhůtu do 18. 9. 2020, avšak ani v této lhůtě schopnost uhradit celou kupní cenu neprokázala, když e-mailem ze dne 14. 9. 2020 zaslala pouze výpis z ČSOB – investiční portfolio ve výši 13 milionů Kč.Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobkyně věděla, že žalovaná požaduje prokázání schopnosti žalobkyně zaplatit kupní cenu ve vztahu k celé kupní ceně a musela rovněž vědět, že nepostačí pouhé čestné prohlášení. Žalobkyně až dne 23. 9. 2020, tj. poslední den rezervační lhůty, zaslala žalované smlouvy o zápůjčce, přičemž z textu těchto smluv je zřejmé, že žalobkyně těmito prostředky ani ke dni 23. 9. 2020 nedisponovala, neboť k jejich převodu mělo dojít až na výzvu žalobkyně, nebylo tedy jisté, že tyto prostředky skutečně obdrží. Dodal, že i kdyby dokumenty zaslané poslední den rezervační lhůty byly vyhodnoceny tak, že schopnost zaplatit kupní cenu prokazují, stalo se tak právě až poslední den rezervační lhůty a k uzavření vlastní kupní smlouvy v rezervační době tak pro nedostatek času dojít nemohlo. Povinnost žalobkyně prokázat schopnost zaplatit kupní cenu je přitom povinností, která pro žalovanou měla velký význam, což je patrné jednak z textu rezervační smlouvy, kde je tato povinnost výslovně zmíněna a je na ní odkázáno i v ujednání o smluvní pokutě, jednak i z e-mailu ze dne 22. 8. 2020, který žalovaná adresovala K. (zástupce realitní kanceláře, která zprostředkovávala celý obchod, jde mj. o osobu, která se účastnila e-mailové korespondence mezi účastníky).

Odvolací soud, jenž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, se tak výkladem pojmu prokázání schopnosti zaplatit kupní cenu zabýval a přihlížel téžk tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají, přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud od výše uvedených závěru ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. Dovolatelkou předložená otázka postupu při výkladu projevu vůle tak přípustnost dovolání nezakládá.

Jestliže dovolatelka namítá, že odůvodnění odvolacího soudu není řádné a přezkoumatelné, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s námitkami žalobkyně, že nesprávně nepřipustil důkaz protokolem z jednání prvostupňového soudu v jiném řízení a dostatečně neodůvodnil, proč tento protokol ani výslech svědka navrhovaný dovolatelkou nebyl připuštěn, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám ovšem dovolací soud přihlíží dle jen v případě, jedná-li se o přípustné dovolání (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. , či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. ); tento předpoklad však v dané věci splněn není.

Nejvyšší soud nadto neshledal, že by odvolací soud zatížil své rozhodnutí takovou vadou, která by porušovala právo dovolatelky na spravedlivý proces zaručené y, jak dovolatelka namítá. Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že právo na spravedlivý proces, zaručené y, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze („samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu“) [srov. např. nález ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. , či nález ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. ]. Uvedl též, že v tomto ohledu lze tedy konstatovat, že nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě „opomenutí“ či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah, obzvláště pokud se lze v praxi setkat i s důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. ).

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 5. 2023

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu