Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tdo 385/2023

3 Tdo 385/2023-466

USNESENÍ

I. I.,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se

dovolání obviněného

odmítá

.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 6. 2013, sp. zn.

byl obviněný I. I. uznán vinným přečinem krádeže podle , odst. 2 . Za sbíhající se trestné činy krádeže podle , odst. 2 z tohoto rozsudku a trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle a ohrožení pod vlivem návykové látky podle z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. byl obviněný podle za použití odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle zařazen do věznice s ostrahou. Podle , 3 byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání třiceti měsíců. Podle byl u osoby obviněného zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. , který nabyl právní moci dne 11. 6. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému stanovena povinnost uhradit poškozenému J. V. škodu ve výši 2 850 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený J. V. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 8. 2016, sp. zn.

, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu napadeny

́ rozsudek zru

šil ve výroku o trestu a § 259 odst. 3 písm. b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej podle zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výroku o vině a o náhradě škody).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl

obviněný dovoláním

, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.

g)

trestního řádu. Obviněný namítl, že soud pochybil, pokud jej odsoudil pro trestný čin krádeže podle a uložil mu trest. Domnívá se, že teleologickým výkladem ustanovení lze dospět k závětu, že toto ustanovení míří na případy, kdy jsou opakovaně páchány méně závažné delikty odpovídající svou závažností přestupkům, které ve svém souhrnu v důsledku jejich opakovaného páchání dosahují takové závažnosti, aby bylo potřebné je sankcionovat podle norem trestního práva. Tedy nikoliv na případy, kdy dojde pouze k ojedinělému spáchání takovéto méně závažné formy deliktu proti majetku. Při aplikaci nelze odhlédnout od ostatních ustanovení zákona, především od . Podle názoru obviněného by v jeho případě plně postačovalo uplatnění odpovědnosti podle přestupkového zákona. V souvislosti s tím upozornil na skutečnost, že posledních několik let vedl řádný život, přičemž jeho předchozí trestná činnost byla spojena s užíváním drog, které již v současné době neužívá. Na obviněného měly předchozí udělené tresty náležitý výchovný dopad. Navíc nepodmíněné odsouzení není v souladu s citovanou zásadou subsidiarity trestní represe. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , ze kterého a contrario dovodil, že v případě nesoustavného méně intenzivního porušování trestněprávních norem je nutné zásadu subsidiarity trestní represe aplikovat. Dále namítl, že se odvolací soud dopustil nepřípustného dvojího přičítání téhož. Skutečnost, že je obviněný recidivista, byla již zohledněna v aplikaci , kterým je postihována speciální recidiva. Zohlednění recidivy jako přitěžující okolnosti je tudíž v rozporu se zásadami pro ukládání trestů. V souvislosti s tím odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. , podle kterého pokud jsou okolnosti spáchání trestné činnosti znakem kvalifikovaných skutkových podstat, pak je nelze považovat zároveň za okolnosti přitěžující. Odvolací soud tudíž podle obviněného ve svém rozsudku věc nesprávně právně posoudil a uložil obviněnému trest v rozporu s hmotným právem. Obviněný rovněž namítl, že odvolací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, především rekognici a důkaz kupní smlouvou. Poškozený před rekognicí uvedl odlišný popis pachatele, který neodpovídá osobě obviněného. Soudy obou stupňů pak tento zjevný rozpor náležitě nezhodnotily a nevěnovaly mu žádnou pozornost. K důkazu kupní smlouvou obviněný uvedl, že na této smlouvě se nenachází podpis obviněného. Nelze tudíž nijak dovodit, že by skutečně on prodal kradený mobilní telefon do bazaru. Obviněný v rozporu s dedukcí odvolacího soudu tvrdil, že bazar často navštěvoval, tudíž mohlo dojít k tomu, že byly zaměstnancem bazaru vepsány do kupní smlouvy údaje obviněného, kterými bazar disponoval.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. zrušil.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně tam činná uvedla, že aplikace nepřichází v posuzovaném případě v úvahu, neboť obviněný svým jednáním zcela naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle , odst. 2 , kdy pokud jde o společenskou škodlivost jeho jednání, tak tato zcela odpovídá společenské škodlivosti, jak ji má na mysli pro přečiny. Nepřichází tudíž v úvahu posouzení jednání obviněného jako přestupek, a to právě s ohledem na to, že své jednání obviněný opakuje, je osobou, která již v minulosti byla trestána v oblasti majetkových trestných činů. Ve vztahu k námitce, že při úvaze o trestu došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho recidivy, státní zástupkyně uvedla, že v takovém posouzení osoby obviněného soudem prvého i druhého stupně není možno shledat nesprávné právní posouzení, neboť právní kvalifikace jednání obviněného s ohledem na skutečnost, že byl za obdobný čin v posledních třech letech potrestán, tedy právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu krádeže podle , odst. 2 , je skutečností, kde je zohledněno jedno odsouzení obviněného, a to odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. ze dne 4. 7. 2006, kdy byl obviněný odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) trestního zákona č. 140/1961 Sb., avšak skutečnost, že obviněný páchá opakovaně majetkovou trestnou činnost je skutečností zcela jinou. Skutečností, která je zohledňována při posouzení osoby obviněného při ukládání trestu a nejedná se tudíž o dvojí přičítání téhož. Státní zástupkyně má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a trestního v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.

Obviněný I. I.

je podle § 265d odst. 1 písm. c) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací

(§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

g)

trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je významné, že novelou trestního řádu č. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do § 265b odst. 1 trestního řádu zakomponován nový dovolací důvod označený písmenem

g)

. Současně došlo k přečíslování zbylých dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání výslovně zmiňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

g)

trestního řádu. Tuto změnu trestního řádu je třeba reflektovat i v rámci rozhodování o podaném dovolání, přičemž při klasifikaci jeho námitek pod uplatněný dovolací důvod, stejně jako při hodnocení důvodnosti dovolání a posouzení skutečnosti, zda se uplatněné námitky s vytýkaným dovolacím důvodem rozcházejí či nikoli, musí být v rámci dovolacího řízení vycházeno z trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022.

Nově zařazený důvod dovolání podle

§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022

je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Podle tohoto dovolacího důvodu není možné, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech vůbec obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Nejvyšší soud se ani po dni 1. 1. 2022 nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu a dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. ). Proto stále není smyslem řízení o dovolání a tím ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pokud se soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu a také své úvahy logicky a přijatelně vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno přiznat relevanci námitek proti skutkovým zjištěním v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán zjevný rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. nebo sp. zn. ). Zjevný rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 3 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v posuzovaném případě nepřichází v úvahu aplikace . Obviněný totiž svým jednáním zcela naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle , odst. 2 . Společenská škodlivost jeho jednání plně odpovídá společenské škodlivosti, jak ji má na mysli pro přečiny. Proto není možné jednání obviněného posuzovat jako přestupek s ohledem na skutečnost, že své jednání opakuje, je osobou, která již v minulosti byla trestána za majetkové trestné činy. Navíc je třeba poukázat na to, že obviněný jednal s ryze zištným úmyslem, a tudíž o naplnění skutkových znaků přečinu není v posuzovaném případě pochyb.

Ve vztahu k další námitkám obviněného týkající se toho, že odvolací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, především rekognici a kupní smlouvu a námitkám ohledně jeho popisu událostí, je třeba uvést, že poškozený těmito námitkami směřuje proti zjištěnému skutkovému stavu věci a provedeným důkazům. Takové námitky však na základě již výše popsaného nejsou v dovolání relevantní a Nejvyšší soud není povolán přehodnocovat skutkové závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů.

Co se pak týká námitky, že při úvaze o uloženém trestu došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho recidivy, Nejvyšší soud uvádí, že v posouzení osoby obviněného tak, jak jej provedl soud prvního i druhého stupně, nelze spatřovat nesprávné právní posouzení. Při právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu krádeže podle , odst. 2 bylo postupováno s ohledem na skutečnost, že byl za obdobný čin v posledních třech letech potrestán, přičemž tato podmínka je zákonným znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže. V tomto posouzení bylo zohledněno odsouzení obviněného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. , kdy byl obviněný odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) trestního zákona č. 140/1961 Sb. a trest odnětí svobody vykonal 20. 1. 2010. Nyní souzený skutek spáchal 26. 1. 2011. Skutečnost, že obviněný páchá opakovaně majetkovou trestnou činnost, byla pak právem zhodnocena v jeho neprospěch při úvaze o druhu a výši trestu. Nemůže proto jít o dvojí přičítání téže okolnosti.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl

jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 17. 5. 2023

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu