Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3726/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Františkem Pohankou, advokátem, se sídlem Riegrova 2668/6c, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. , a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 11. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. (dále jen "rozsudek krajského soudu"), kterým byl, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jenž ústavní stížností rovněž napadá, uznán vinným zločinem úvěrového podvodu dle , 6 písm. a) , . Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.

Stěžovatel se cítí nevinen, přičemž zpochybňuje zejména naplnění subjektivní stránky trestného činu. Nepopírá, že se zúčastnil několika jednání v úvěrových bankách, ale vždy to bylo až ve fázi, kdy veškeré podkladové materiály, vesměs ekonomického charakteru, byly již společností bance předány k prostudování a vyhodnocení jiným zástupcem společnosti. On s těmito podklady nikdy nebyl předem seznámen, nikdy je nezpracovával, a to ani částečně a nikdy neměl ani přístup k informacím a materiálům, na základě kterých se tyto podklady pro banku zpracovávaly. Má za to, že o provedené důkazy nelze opřít tvrzení, že musel být minimálně srozuměn s tím, že První seriózní a. s. nebude schopna plnit své závazky z poskytnutých úvěrových prostředků, a že si měl být vědom toho, že První seriózní a. s. nefungovala jako normální podnikatelský subjekt a že poskytnuté, respektive vylákané peníze nebyly užity k podnikatelským účelům. Odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v tomto směru je nedostatečné. Odůvodnění rozsudku vrchního soudu je pak nedostatečné stran odůvodnění neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelem v těchto souvislostech v odvolacím řízení.

Stěžovatel rovněž tvrdí, že výrok rozsudku krajského soudu nebyl vyhlášen v plném znění, když předsedkyně senátu v případě popisu skutku odkázala na obsah obžaloby. Odvolací soud se s touto stěžovatelovou námitkou vypořádal v tom směru, že nedošlo k podstatné procesní vadě, avšak stěžovatel zdůrazňuje, že trestní řád požaduje vyhlášení "plného znění výroku".

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v y (dále jen " "), a a násl. d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej a až 92 y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Z obsahu rozsudku krajského soudu je dostatečně zřejmé, jaké důkazy a úvahy jej vedly k závěru, že stěžovatel naplnil subjektivní stránku příslušného trestného činu. Pokud pak jde o odůvodnění rozsudku vrchního soudu, možno připustit, že neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelem je v něm odůvodněno dosti stručně, nicméně vzhledem k přesvědčivosti argumentace v rozsudku krajského soudu se závěr o jejich nadbytečnosti nejeví nikterak nepřiměřený.

Co se týče otázky úplnosti vyhlášení výroku rozsudku krajského soudu, Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, že případná vada v tomto směru není zásadního charakteru. Pokud v rámci vyhlašování rozhodnutí obecný soud použije určitou zkratku formou odkazu na obsah obžaloby či třebas jiný dokument ve spise, avšak je stále dostatečně srozumitelné, co měl při vyhlašování na mysli, nelze to hodnotit jako vadu, která by nezbytně vyžadovala zrušení vyhlašovaného rozhodnutí. Podstatné je, že není žádná rozumná pochybnost o tom, z čeho byl v rámci vyhlašování rozsudku stěžovatel shledán vinným (srovnej i usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu