Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3349/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele DENE ofice spol. s r.o., se sídlem Poděbradova 751/2, 784 01 Litovel, zastoupeného Mgr. Tomášem Potěšilem, advokátem se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 965/2, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky Valašské Meziříčí ze dne 14. 2. 2013 č. j. -134, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2014 č. j. -217, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 8. 2014 č. j. -227, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 9. 2015 č. j. -277, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 16. 11. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a práva na ochranu majetku podle y.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že se určuje, že nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Valašské Meziříčí, na LV č. X, kú. Krásno nad Bečvou, citované ve výroku rozsudku, nejsou zatíženy zástavním právem z titulu zástavní smlouvy uzavřené dne 8. 4.1998 mezi zástavním dlužníkem Moravskoslezské dřevařské závody Šumperk, a. s., IČ: 15503852, se sídlem Hlavní tř. 5, 787 84 Šumperk a zástavním věřitelem Investiční a poštovní banka, a. s., uzavřené k zajištění pohledávky zástavního věřitele vzniklé ze smlouvy o úvěru č. 206898004ze dne 8. 4. 1998 ve výši 29.000.000 Kč včetně příslušenství, ani zástavním právem z titulu zástavní smlouvy uzavřené dne 21. 4. 1998 mezi zástavním dlužníkem Moravskoslezské dřevařské závody Šumperk, a. s., IČ: 15503852, se sídlem Hlavní tř. 5, 787 84 Šumperk, a zástavním věřitelem Investiční a poštovní banka, a. s., uzavřené k zajištění pohledávky zástavního věřitele vzniklé ze smlouvy o úvěru č. 206897024 ze dne 5. 9.1997 ve výši 70.000.000 Kč včetně příslušenství a uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 43.301 Kč a na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem částku 19.602 Kč. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že je zásahem do jeho základních práv apriorní rozšíření závaznosti smíru a soudem vydaného usnesení o jeho schválení na stěžovatele jako třetí osobu a upření práva stěžovatele, jehož práva jsou smírem dotčena, na soudní ochranu a spravedlivý proces, jakož i ochranu majetku a vlastnictví. Nadto je stěžovatel přesvědčen, že ani nebylo jeho povinností tvrdit, že se k některým do smíru zahrnutým nemovitostem neváže restituční nárok. Bylo naopak na osobách, jež z restitučního předpisu odvozují pro sebe příznivý následek ve formě zániku zástavního práva, tvrdit a prokazovat, že ty či ony konkrétní nemovitosti objektivně restituci podléhají, neboť dohoda o vydání, byť uzavřená ve formě smíru schváleného soudem, o oprávněnosti restituce ničeho nevypovídá a pouhým odkazem na ni z ní nelze vyvozovat jakékoli závěry, jež se negativně dotýkají osoby na dohodě nezúčastněné. Uvedeným postupem zasáhly obecné soudy především do práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces, když se odmítly zabývat jeho námitkami, že obsahem smíru jsou i nemovitosti, které objektivně restituci nepodléhali.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2014, usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

6. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu