Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 855/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Ing. Michala Vozného, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení a 2 a d (dále jen " ") zrušil shora označené rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby mu žalovaná společnost XEROX CZECH REPUBLIC s. r. o., (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastnice") zaplatila částku 216 451Kč s příslušenstvím z titulu kompenzace základního platu během pracovní neschopnosti z důvodu nemoci se specifikovaným příslušenstvím. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že senát soudu prvního stupně, který o věci rozhodl, byl nezákonně sestaven, neboť nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011

sp. zn.

, a dále má za to, že usnesení dovolacího soudu je "překvapivé", jelikož účastníky neobeznámil se svým právním názorem odlišným od hodnocení podaného soudy nižších stupňů. Rozhodující soudy též pominuly aplikaci ustanovení a , (dále též "zák. práce").

Ústavní soud je podle ustanovení y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Důvody pro zásah Ústavního soudu - z těchto pozic - v dané věci nejsou.

Nejvyšší soud nepochybil, jestliže stěžovatele neobeznámil se svým právním názorem dříve, než ve svém rozhodnutí. Nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013

sp. zn.

a ze dne 4. 4. 2013

sp. zn.

nejsou na nyní projednávanou věc přenositelné proto, že rozdíly mezi právním posouzením věci dovolacím soudem a soudy nižších stupňů nemohou - z povahy věci (jmenovitě jde-li o posouzení otázky přípustnosti dovolání) - jakkoli zasáhnout do prostoru "překvapivosti", jež by mohla mít ústavněprávní rozměr (srovnatelný s odkazovanou judikaturou).

Není též přesvědčivého podkladu pro závěr, že obecné soudy pominuly aplikaci ustanovení a ; vycházely z toho, že vnitropodnikové normativní akty mají hybridní povahu, tj. jak povahu normativního aktu, tak i právního úkonu, což - kromě jiného, jak vysvětlil dovolací soud - znamená, že jako právní úkony jsou posuzovány i z hlediska své platnosti, včetně toho, zda se svým obsahem nebo účelem nepříčí zákonu nebo zákon neobcházejí nebo se jinak nepříčí zájmům společnosti [ zák. práce]. V této souvislosti dospěl dovolací soud již v minulosti k závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. , uveřejněný pod č. 103 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. ), že zaměstnavatel může poskytnout zaměstnanci plnění z pracovněprávních vztahů jen tehdy, stanoví-li to právní předpisy a jen za podmínek a v rozsahu těmito právními předpisy stanovených; vnitropodnikový normativní akt, kterým je konstituován nárok na takové plnění, ačkoliv to obecně závazné právní předpisy neumožňují, je proto neplatným právním úkonem pro rozpor s právními předpisy [ zák. práce].

Proti tomu není důvod vznést námitky ani podústavní, natožpak ústavněprávní provenience.

V posuzované věci obecné soudy vzaly v úvahu, že kompenzace základního platu během pracovní neschopnosti z důvodu nemoci poskytovaná zaměstnancům žalovaného podle jeho vnitřního předpisu nazvaného Průvodce zaměstnance vedlejší účastnice, které se stěžovatel (za dobu od 26. 5. 2003 do 7. 4. 2004) po vedlejší účastnici domáhá, není peněžitým plněním poskytovaným zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, ale určitou formou hmotného zabezpečení zaměstnance poskytovaného v souvislosti s jeho dočasnou pracovní neschopností, které nelze považovat za mzdu (srov. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006). Protože plnění z pracovněprávních vztahů může zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci - jak bylo uvedeno výše - jen tehdy, stanoví-li to právní předpisy a jen za podmínek a v rozsahu těmito právními předpisy stanovených, a protože obecně závazné právní předpisy nárok zaměstnance na kompenzaci základního platu během pracovní neschopnosti z důvodu nemoci neupravovaly, je zcela adekvátní uvedený vnitřní předpis vedlejší účastnice hodnotit jako právní úkon neplatný [ zák. práce].

Oproti názoru stěžovatele není spolehlivého důvodu ani pro oponenturu složení senátu soudu prvního stupně, jež zpochybňoval; jestliže tak učinil jen úsudkem, že není jisté, zda byl soud správně obsazen, pak se tak stalo zcela obecně a ryze formálně, aniž stěžovatel byť jen naznačil, v čem tkví důvody, z nichž se taková nejistota odvíjí (srov. usnesení ze dne 12. 9. 2013

sp. zn.

).

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Ustanovení umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, avšak bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z předchozího je zřejmé, že důvody aplikace tohoto ustanovení jsou v dané věci dány.

Jako návrh zjevně neopodstatněný proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle tohoto ustanovení bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu