Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1505/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kabourka, zastoupeného JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. -10235 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2015 č. j. -10151, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel žádá Ústavní soud o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními , , a d.

Usnesením ze dne 8. 12. 2014, č. j. -10123, uložil Městský soud v Praze (dále jen "konkursní soud") stěžovateli (úpadci) a konkursním věřitelům, aby do spisu vedeného správkyní konkursní podstaty úpadce nahlíželi po předchozí žádosti doručené správkyni konkursní podstaty nejméně dva pracovní dny před požadovaným termínem.

Vrchní soud v Praze nadepsaným usnesením odvolání stěžovatele proti usnesení konkursního soudu odmítl (první výrok) a zamítl návrh úpadce, aby mu byl ustanoven zástupce pro dané odvolací řízení (druhý výrok). Následně Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že řízení o odvolání stěžovatele proti druhému výroku tohoto usnesení Vrchního soudu v Praze se zastavuje.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Vrchní soud v Praze jeho návrh ihned zamítl bez možnosti jeho doplnění a odůvodnění a nepřípustně předjímal, že jeho odvolání představuje bezúspěšné uplatňování práva. Vyslovuje též přesvědčení, že by měl existovat zákonný prostředek, kterým lze přezkoumat rozhodnutí vrchního soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce. Rozhodující soudy pochybily rovněž potud, že nenařídily jednání, čímž mu znemožnily náležitě hájit svá práva.

Ústavnímu soudu byla y (dále jen " ") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [ písm. d) y]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, může být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Pro posouzení projednávané ústavní stížnosti, přesněji řečeno pro vymezení rozsahu tohoto posouzení, musel Ústavní soud v prvé řadě věnovat pozornost otázce, z jakého důvodu Nejvyšší soud zastavil "řízení o odvolání".

Nejvyšší soud konstatoval, že odvolání není opravným prostředkem, jejž by bylo možno podat proti rozhodnutí vrchního soudu (srov. ), který je soudem odvolacím ( ) a tomu koresponduje i skutečnost, že Nejvyšší soud - ve shodě s tím, jak soustavu soudů vymezuje - může být jen soudem prvního stupně nebo soudem dovolacím (srov. a ). Funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí vrchního soudu jako soudu odvolacího tedy neupravuje, a tomu odpovídající nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pročež řízení o podaném odvolání, které touto vadou trpí, musí být zastaveno ( ). Nejvyšší soud též zaznamenal, že ani případné posouzení opravného prostředku stěžovatele jako dovolání by k věcnému přezkumu prvního výroku napadeného usnesení nevedlo, jelikož takové dovolání není objektivně přípustné podle žádného z ustanovení a muselo by být odmítnuto podle a

Zastavil-li tedy Nejvyšší soud řízení o odvolání stěžovatele z výše rekapitulovaných důvodů, postupoval ústavně konformním způsobem; ani podústavně mu nelze ničeho vytknout (uplatněný právní názor je dlouhodobě stabilizovaný). Neobstojí pak ani výhrada týkající se "nenařízení jednání".

Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto namístě odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že nebylo-li přitom dovolání stěžovatele odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení, předznamenává tato skutečnost nevyhnutelně způsob hodnocení zbývající části ústavní stížnosti - tedy části směřující proti rozhodnutí odvolacího (popř. nalézacího) soudu. Odmítl-li totiž Nejvyšší soud objektivně nepřípustné dovolání ústavně konformním způsobem (a opak se stěžovateli nepodařil prokázat), je zřejmé, že se v projednávané věci neuplatní ustanovení , v rozhodném znění, pročež není možné lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů nižších stupňů odvíjet od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.

Přiměřeně se tyto závěry uplatní i ve stěžovatelově procesní situaci, přičemž je zjevné, že ústavní stížnost proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nebyla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě.

Dlužno připomenout, že vrchní soud poskytl stěžovateli správné poučení; úvahy de lege ferenda referenční měřítko ústavněprávního přezkumu nepředstavují.

Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti dle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti dle ustanovení jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem pro jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu