Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
90609.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 1505/15
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kabourka, zastoupeného JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. 29 Cdo 526/2015 -10235 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2015 č. j. 2 Ko 1/2015 -10151, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel žádá Ústavní soud o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 36 odst. 1 , čl. 37 odst. 2 , čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d.
Usnesením ze dne 8. 12. 2014, č. j. 52 K 92/97 -10123, uložil Městský soud v Praze (dále jen "konkursní soud") stěžovateli (úpadci) a konkursním věřitelům, aby do spisu vedeného správkyní konkursní podstaty úpadce nahlíželi po předchozí žádosti doručené správkyni konkursní podstaty nejméně dva pracovní dny před požadovaným termínem.
Vrchní soud v Praze nadepsaným usnesením odvolání stěžovatele proti usnesení konkursního soudu odmítl (první výrok) a zamítl návrh úpadce, aby mu byl ustanoven zástupce pro dané odvolací řízení (druhý výrok). Následně Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že řízení o odvolání stěžovatele proti druhému výroku tohoto usnesení Vrchního soudu v Praze se zastavuje.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Vrchní soud v Praze jeho návrh ihned zamítl bez možnosti jeho doplnění a odůvodnění a nepřípustně předjímal, že jeho odvolání představuje bezúspěšné uplatňování práva. Vyslovuje též přesvědčení, že by měl existovat zákonný prostředek, kterým lze přezkoumat rozhodnutí vrchního soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce. Rozhodující soudy pochybily rovněž potud, že nenařídily jednání, čímž mu znemožnily náležitě hájit svá práva.
Ústavnímu soudu byla Ústavou České republik y (dále jen "Ústava ") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, může být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Pro posouzení projednávané ústavní stížnosti, přesněji řečeno pro vymezení rozsahu tohoto posouzení, musel Ústavní soud v prvé řadě věnovat pozornost otázce, z jakého důvodu Nejvyšší soud zastavil "řízení o odvolání".
Nejvyšší soud konstatoval, že odvolání není opravným prostředkem, jejž by bylo možno podat proti rozhodnutí vrchního soudu (srov. § 201 o. s. ř. o. s. ř. ), který je soudem odvolacím (§ 10 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ) a tomu koresponduje i skutečnost, že Nejvyšší soud - ve shodě s tím, jak soustavu soudů vymezuje Ústav Ústava - může být jen soudem prvního stupně nebo soudem dovolacím (srov. § 9 odst. 4 a § 10a o. s. ř. o. s. ř. ). Funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí vrchního soudu jako soudu odvolacího tedy občanský soudní řád neupravuje, a tomu odpovídající nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pročež řízení o podaném odvolání, které touto vadou trpí, musí být zastaveno (§ 104 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). Nejvyšší soud též zaznamenal, že ani případné posouzení opravného prostředku stěžovatele jako dovolání by k věcnému přezkumu prvního výroku napadeného usnesení nevedlo, jelikož takové dovolání není objektivně přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu a muselo by být odmítnuto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. o. s. ř.
Zastavil-li tedy Nejvyšší soud řízení o odvolání stěžovatele z výše rekapitulovaných důvodů, postupoval ústavně konformním způsobem; ani podústavně mu nelze ničeho vytknout (uplatněný právní názor je dlouhodobě stabilizovaný). Neobstojí pak ani výhrada týkající se "nenařízení jednání".
Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto namístě odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že nebylo-li přitom dovolání stěžovatele odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení, předznamenává tato skutečnost nevyhnutelně způsob hodnocení zbývající části ústavní stížnosti - tedy části směřující proti rozhodnutí odvolacího (popř. nalézacího) soudu. Odmítl-li totiž Nejvyšší soud objektivně nepřípustné dovolání ústavně konformním způsobem (a opak se stěžovateli nepodařil prokázat), je zřejmé, že se v projednávané věci neuplatní ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu , v rozhodném znění, pročež není možné lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů nižších stupňů odvíjet od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.
Přiměřeně se tyto závěry uplatní i ve stěžovatelově procesní situaci, přičemž je zjevné, že ústavní stížnost proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nebyla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě.
Dlužno připomenout, že vrchní soud poskytl stěžovateli správné poučení; úvahy de lege ferenda referenční měřítko ústavněprávního přezkumu nepředstavují.
Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu