Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1063/2023

20 Cdo 1063/2023-204

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Intrum Czech, s.r.o., se sídlem v Praze 9, Prosecká č. 851/64, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinnému J. H., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská č. 1297/3, o návrhu povinného na zastavení exekuce, pro 79 592,69 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. srpna 2022, č. j. -146, takto:

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 24. 5. 2022, č. j. -80, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Z provedeného dokazování zjistil, že dne 23. 6. 2011 byla mezi oprávněnou a povinným uzavřena dohoda o uznání dluhu se splátkovým kalendářem č. 1057471115 – dále také jen „dohoda“, jejíž nedílnou součástí jsou smluvní ujednání 01/07/2010, které povinný stvrdil svým podpisem. Z dohody vyplývá, že oprávněná je nabyvatelem pohledávky společnosti GE Money Bank, a. s., z úvěrové smlouvy č. 0185586422 ve výši 100 498,03 Kč sestávající z jistiny 70 870,76 Kč, úroků 9 665,47 Kč a smluvní pokuty 19 958,80 Kč s tím, že pohledávka je navyšována o úroky z prodlení v zákonné výši od 18. 4. 2011 do zaplacení. Účastníci se dohodli, že pokud povinný nezaplatí do deseti dnů od uzavření dohody celou pohledávku, pak bude jeho dluh navýšen o smluvní pokutu ve výši 25 % původního dluhu, avšak původní dluh včetně smluvní pokuty nazvaný jako konečný závazek ve výši 125 622 Kč může povinný splácet v 60 měsíčních splátkách po 2 094 Kč. Pro případ prodlení se splácením konečného závazku delšího deseti dnů nastane okamžitá splatnost celého dluhu s tím, že pak povinný bude povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně ze zbývající dlužné částky po zesplatnění. Dne 23. 6. 2011 byla mezi oprávněnou a povinným taktéž uzavřena rozhodčí smlouva, ve které bylo sjednáno, že rozhodcem bude jedna ze šesti vyjmenovaných osob, které strana rozhodčí smlouvy doručí žalobu. V účastnické výpovědi povinný uvedl, že původní úvěr u GE Money bank, a. s., nebyl řádně splácen a pohledávka za povinným byla postoupena oprávněné, která povinného osobně kontaktovala v místě jeho bydliště a nabídla mu řešení ve formě uzavření dohody, což povinný přivítal, neboť nemohl dluh splatit najednou a zajímal se pouze o možnost splátek a jejich výši. V době uzavření dohody byl přesvědčen, že bude schopen dluh splácet. Zaměstnanec oprávněné T. H. ve výpovědi zachycené v protokolu Okresního soudu v Pardubicích dne 3. 3. 2021, sp. zn. , uvedl, že zaměstnanci oprávněné některým dlužníkům schopným dluh jednorázově uhradit nabízeli uzavření dohody o narovnání a ostatním pak dohodu o uznání dluhu se splátkovým kalendářem. Soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. , uvedl, že v exekučním řízení není prostor pro autoritativní nalézání práva, a proto exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru či rozhodčí smlouva obsahují ujednání, které by mohlo způsobit významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. V předmětné rozhodčí smlouvě bylo dohodnuto, že spor rozhodne jeden z konkrétně vyjmenovaných rozhodců, tedy ad hoc rozhodce, přičemž tento seznam je neměnný. Rozhodčí smlouva tak vyhovuje závěrům judikatury Nejvyššího soudu týkající se transparentnosti rozhodčích smluv a není neplatná pro netransparentní výběr rozhodce či z důvodu, že volba rozhodců nebyla s povinným individuálně projednána. Rovněž tak rozhodčí smlouva není neplatná z důvodu neplatnosti dohody o uznání dluhu, neboť ani tato dohoda není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, jak namítá povinný. Smyslem dohody o uznání dluhu bylo umožnění splátek navýšeného dluhu v poměrně dlouhém období pěti let. Pokud by tedy povinný řádně splácel po dobu pěti let, fakticky by zaplatil o pět procent ročně více, než kolik činil původní dluh. Nejedná se tak o dohodu, která by způsobovala nerovnováhu mezi účastníky, neboť navýšení původního dluhu bylo kompenzováno možností dlouhodobého splácení. Nelze také opomenout, že exekuční soud by měl přihlížet k neplatnosti právního jednání, na něž je navázána rozhodčí smlouva, jen v případech zcela extrémních, kdy by poskytování ochrany právu přiznanému rozhodčím nálezem bylo zcela zjevně v rozporu se zásadami spravedlnosti. Tak tomu však v projednávané věci není. Argumentoval-li povinný tím, že oprávněná při uzavření dohody o uznání dluhu se splátkovým kalendářem neposoudila úvěruschopnost povinného, soud uvedl, že je pravdou, že v době uzavření předmětné dohody již byl v účinnosti , o spotřebitelském úvěru – dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“, který v stanovil povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Podle tohoto zákona se však právní vztahy týkající se spotřebitelského úvěru vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními právními předpisy, což je v této věci , o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který neobsahoval povinnost zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr (smlouva o úvěru, z níž vznikla vymáhaná pohledávka, byla uzavřena dne 22. 11. 2007). Ani při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru nelze povinnost povinného zaplatit smluvní pokutu za nedodržení termínu splatnosti považovat dle ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru za částku, jež by byla povinnému dána k dispozici; proto se v tomto rozsahu nejedná o poskytnutý úvěr, ani o zvýšení původního úvěru, aby bylo nutné zkoumat úvěruschopnost povinného.

2. K odvolání povinného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. 8. 2022, č. j. -146, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně a uvedl, že soud prvního stupně své závěry logicky odůvodnil a podpořil relevantní judikaturou.

3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, ve kterém namítá, že celý obchodní konstrukt (jímž má na mysli dohodu ze dne 23. 6. 2011, rozhodčí smlouvu a na jejím základě vydaný rozhodčí nález) je poskládaný zdánlivě z legálního jednání, avšak příčí se dobrým mravům a jeho účelem je toliko poškození klientů a zcela neúměrné obohacení oprávněné, když dané pak musí vést ke konstatování neplatnosti dohody o uznání dluhu i rozhodčí smlouvy. Toto právní přesvědčení povinného je třeba pokládat za základní (komplexní) právní otázku, kterou je třeba zodpovědět pro případ, že by Nejvyšší soud nedal dovolateli za pravdu v níže uvedených dílčích právních otázkách. Povinný totiž má dále za to, že napadené usnesení závisí na vyřešení dalších podružných otázek, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny a mají být posouzeny jinak, než jak učinil odvolací soud. Těmito otázkami jsou:

A) Je pro příčení se dobrým mravům a obcházení zákona dle ustanovení , účinnému ke dni 23. 6. 2011 (dále jen „OZ“), neplatná dohoda mezi věřitelem (podnikatelem) a dlužníkem (spotřebitelem), jejímž meritem je splnění dluhu do 10 dní a tato povinnost je zajištěna pokutou 25 % jistiny, když při uzavírání dohody obě strany vědí, že závazek nebude ve lhůtě splněn, ale dojde k uplatnění smluvní pokuty, která má de facto funkci poplatku za možnost splácet dluh ve splátkách? Pokud je takový závazek neplatný, je neplatná i celá dohoda o uznání dluhu a splátkovém kalendáři, do které byl takový závazek včleněn, jako v tomto případě?

B) Je taková dohoda neplatná pro příčení se dobrým mravům dle ustanovení , pokud je uzavřena se spotřebitelem, který není majetný, nebyla dostatečně posouzena jeho schopnost plnit závazek, a lze předpokládat, že uzavření takové dohody ho jen poškodí?

C) Pokud je taková dohoda neplatná jako celek, je neplatná i rozhodčí smlouva, která byla na tuto dohodu přímo navázána a oba dokumenty byly uzavírány zároveň jako fakticky neoddělitelné dokumenty?

D) Je taková dohoda novou úvěrovou smlouvou či změnou úvěrové smlouvy ve smyslu ustanovení , o spotřebitelském úvěru, před jejímž uzavřením má věřitel povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka?

E) Pokud je odpověď na otázku D kladná, vede neposouzení úvěruschopnosti před uzavřením takové dohody k její absolutní neplatnosti dle ustanovení § 39 OZ?

F) Pokud jsou odpovědi na otázky D a E kladné, je dané důvodem pro zastavení exekuce?

Dovolatel tyto otázky blíže rozvádí a zejména namítá, že dohoda je fakticky refinancováním původního úvěru a představuje tak nový spotřebitelský úvěr ve výši 100 498,03 Kč, za který si oprávněná účtovala pevný úrok ve výši 25 123,97 Kč, který sice je v dohodě formulován jako smluvní pokuta, ale smluvní pokutou není, když zcela postrádá sankční charakter. Bylo totiž jisté, že dojde k uplatnění předmětné „smluvní pokuty“, neboť obě strany věděly, že ke splacení celého dluhu povinným do 10 dnů nemůže reálně dojít. Závěrem dovolatel uvedl, že má za to, že oprávněná nesplnila svoji zákonnou povinnost spočívající v posouzení úvěruschopnosti povinného, v důsledku čehož je celá dohoda absolutně neplatná. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu I. stupně a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení a dále aby oprávněná byla povinna uhradit povinnému náhradu nákladů dovolacího řízení.

4. Oprávněná se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání je podle jejího názoru nedůvodné. Má za to, že otázky formulované povinným již byly Nejvyšším soudem vyřešeny. Oprávněná svou argumentaci blíže rozvádí, odkazuje na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.

5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „ “. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení , dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí také na dosud dovolacím soudem neřešené právní otázce, zda uzavření dohody o uznání dluhu se splátkovým kalendářem s nově stanovenou splatností již existujícího dluhu a jeho navýšením o nikoliv jen nepatrnou smluvní pokutu za porušení povinnosti, o němž účastníci v době uznání mohli předpokládat, že k němu dojde, představuje změnu smlouvy o spotřebitelském úvěru spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení a zákona o spotřebitelském úvěru, v důsledku čehož je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost dlužníka v souladu s ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru?

6. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval ostatními dílčími právními otázkami nastolenými dovolatelem.

7. V daném případě k podání návrhu na zastavení exekuce došlo dne 18. března 2022, tedy po účinnosti , který zrušil ustanovení , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů - dále jen „z. r. ř.“, podle něhož bylo možné před zahájením exekuce a za podmínek předepsaných v ustanovení z. r. ř. ve znění do zmíněné novely i po zahájení exekuce podat na návrh na zrušení rozhodčího nálezu, jestliže rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Z bodu 1, 2 přechodných ustanovení se přitom podává, že platnost rozhodčí smlouvy uzavřené do 30. listopadu 2016 se posuzuje podle ve znění účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy. Rozhodčí řízení zahájená na základě rozhodčích smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Za rozhodčí řízení ve smyslu zákona o rozhodčím řízení přitom je třeba pokládat i výkon rozhodčích nálezů [ z. r. ř.]. To mimo jiné vede k závěru, že platnost rozhodčí smlouvy, jež byla uzavřena do 30. listopadu 2016, je na místě projednat a posoudit podle procesních předpisů účinných do 30. listopadu 2016, tedy i podle ustanovení a z. r. ř. ve znění do novely č. Pro rozhodnutí v předmětné věci je tedy využitelná i judikatura Nejvyššího soudu, která při posouzení, zda je na místě podle zastavit exekuci vedenou na základě exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu, vycházela ze znění zákona o rozhodčím řízení účinného do 30. listopadu 2016.

8. Nejvyšší soud již dříve dovodil, že nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy sama osobě vliv na platnost rozhodčí doložky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. , či usnesení ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. ). Pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (zde smlouva o uznání dluhu), v důsledku čehož je neplatná i rozhodčí smlouva, je však třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomoci kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytyčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. ). Ačkoli přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla či nikoli dána pravomoc rozhodcek vydání vykonávaného rozhodčího nálezu.

9. I přesto, že neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. ), a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“ ( , – dále jen „obč. zák.), resp. Se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“). Je proto třeba posoudit i specifické okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně těch, jež mají „sankční“ povahu, zakomponované do smlouvy o uznání dluhu. Okresní soud v Českém Krumlově se v prvostupňovém rozhodnutí (usnesení ze dne 24. května 2022, č. j. -80, které bylo potvrzeno dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu) s uvedenými požadavky formulovanými výše v úplnosti vypořádal, když uvedl, že „nepovažuje dohodu za rozpornou s dobrými mravy, přesto, že se v ní účastnici dohodli na smluvní pokutě ve výši 25 % pro případ nezaplacení dluhu v dodatečné lhůtě, což se jevilo pravděpodobným. Pokud by povinný řádně splácel po dobu pěti let, fakticky by zaplatil pouze o pět procent více, než kolik činil původní dluh. Nejedná se tak o dohodu, která by způsobovala významnou nerovnováhu mezi účastníky, neboť navýšení původního dluhu bylo kompenzováno možností dlouhodobého splácení“.

10. Dovolací soud již rovněž dovodil, že přiměřenost výše smluvní pokuty je vždy třeba hodnotit vzhledem ke všem okolnostem případu, přičemž smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je v zásadě posuzována ještě jako odpovídající dobrým mravům, a ujednání o ní proto není neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. , ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. , či ze dne 27. února 2007, sp. zn. ). V dané věci se oprávněná s povinným dohodli, že pokud povinný nezaplatí do deseti dnů od uzavření dohody o uznání dluhu celou pohledávku, pak bude jeho dluh navýšen o smluvní pokutu ve výši 25 % původního dluhu s tím, že takto sjednaný konečný závazek může povinný splácet v šedesáti měsíčních splátkách po 2 094 Kč. Povinný tedy získal možnost dluh splácet po dobu pěti let s navýšením původního dluhu o smluvní pokutu ve výši 5 % ročně. Pro případ prodlení se splácením konečného závazku delšího deseti dnů se účastníci dále dohodli na okamžité splatnosti celého dluhu s tím, že pak povinný byla povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně ze zbývající dlužné částky po zesplatnění. Takto sjednané smluvní pokuty tedy nelze ve světle výše zmíněné judikatury Nejvyššího soudu považovat za rozporné s dobrými mravy podle ustanovení § 39 obč. zák., a to ani v jejich součtu.

11. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného již ve skutkově totožných případech, v nichž figuruje oprávněná, proto uzavřel, že není na místě vyhovět návrhu povinného-spotřebitele na zastavení exekuce podle ustanovení , jenž je odůvodněn tím, že hmotněprávní jednání, které bylo podkladem pro vydání exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu, dále rozhodčí smlouva, na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález, jakož i rozhodčí nález ve svém celkovém a společném úhrnu směřují k poškození povinného-spotřebitele, jestliže plnění, které exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu povinnému ukládá (a jež je vykonáváno), nelze posoudit jako povinnost, která je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, pakliže během řízení nevyplynuly ani žádné jednotlivé okolnosti (viz právní vyhodnocení dílčích otázek předložených dovolatelem), na jejichž základě by bylo možné učinit závěr o neplatnosti rozhodčí smlouvy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. , ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. , a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. ).

12. V těchto případech však nebyla řešena povinným v dovolání nastolená právní otázka, zda uzavření dohody o uznání dluhu se splátkovým kalendářem s nově stanovenou splatností již existujícího dluhu a jeho navýšením o nikoliv jen nepatrnou smluvní pokutu za porušení povinnosti, o němž účastníci v době uznání měli důvod předpokládat, že k němu dojde, představuje změnu smlouvy o spotřebitelském úvěru spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 3 písm. k) a § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v důsledku čehož je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost dlužníka v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

13. Podle ustanovení § 3 písm. k) zákona o spotřebitelském úvěru se pro účely tohoto zákona rozumí celkovou výší spotřebitelského úvěru souhrn všech částek, jež jsou dány spotřebiteli k dispozici.

14. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

15. Podle ustanovení § 558 obč. zák., uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.

16. Podle ustanovení § 516 odst. 2 obč. zák. nevyplývá-li z dohody nepochybně, že sjednáním nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek vedle dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované náležitosti.

17. Dovolací soud nesdílí závěr odvolacího soudu i soudu I. stupně o nadbytečném posuzování úvěruschopnosti povinného. Komplexně z formálního i materiálního hlediska se totiž v posuzovaném případě nejednalo pouze o právní jednání povinného, jímž uznal dluh vůči oprávněné (srov. ustanovení § 558 obč. zák.), neboť nelze odhlédnout od navazující dohody, jejímž obsahem byla změna uznaného závazku (tzv. kumulativní novace ve smyslu ustanovení § 516 odst. 2 obč. zák.) spočívající ve vzniku dalších práv a povinností vedle dosud existujících. V ekonomickém smyslu tak mohlo jít o „přeúvěrování“ spočívající v nově stanovené splatnosti již existujícího úvěrového dluhu za cenu jeho navýšení o smluvní pokutu, to vše s dalšími významnými dopady do postavení povinného jako dlužníka a spotřebitele (viz vynětí případného budoucího sporu z pravomoci soudů formou uzavření rozhodčí smlouvy). V daném případě nelze přehlédnout, že ke kumulativní novaci spočívající v navýšení jistiny z původní smlouvy o úvěru o smluvní pokutu pro případ nesplnění dluhu z původní smlouvy o úvěru v dodatečné desetidenní lhůtě a ke sjednání splátek pro takto navýšený úvěr mohlo dojít v situaci, kdy dlužník i věřitel měli důvod předpokládat, že dlužník dluh v dodatečné desetidenní lhůtě nesplní. Došlo-li k takovému skutkovému stavu, je přiměřené vyložit ustanovení § 3 písm. k) zákona o spotřebitelském úvěru tak, že „celkovou výší spotřebitelského úvěru“ se vedle původně sjednané jistiny stává i tato smluvní pokuta. Kumulativní novace za takových specifických okolností totiž vskutku směřuje k „přeúvěrovnání“ původní smlouvy o úvěru, protože na jejím základě nastává srovnatelná situace, jako by dlužníku byly znovu poskytnuty prostředky ve výši dosud nesplaceného úvěru, avšak za nových podmínek (dlužníku se totiž přiznává dobrodiní prozatím nevracet úvěrový dluh, ovšem při navýšení částky, kterou je povinen naproti tomu zaplatit). Přitom podle názoru dovolacího soudu každá dohoda o změně závazku, která podstatným způsobem modifikuje jeho podmínky, musí respektovat ochranu spotřebitele vyjádřenou v ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nelze připustit, aby pod záminkou uznání dluhu vedla k výraznému prohloubení jeho dosavadního zadlužení. Cílem ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je totiž ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí plynoucích z neznalosti a nedostatečných zkušeností, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů vlastním neúměrným zadlužováním, resp. přijímáním takových dluhů, které by v budoucnosti nebyl schopen splácet. Vzhledem k tomu je namístě neupřednostnit čistě gramatický výklad § 3 písm. k) zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. května 2004, sp. zn. , ze dne 12. ledna 2021, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. ). Právě uvedený závěr lze ostatně opřít i o literaturu, podle níž do celkové výše spotřebitelského úvěru je třeba započítat i „poplatek za poskytnutí požadovaného úvěru“ (Vacek, L. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, komentář k § 3).

18. V situaci, kdy povinný nehradil ani původní závazek z úvěru poskytnutého mu právní předchůdkyní oprávněné, by zodpovědný věřitel měl dostupnými prostředky ověřit, zda je plnění sjednaných podmínek v možnostech dlužníka. Jen za reálného předpokladu schopnosti dlužníka plnit splátky by totiž mohl být naplněn deklarovaný benefit dohody ve smyslu prodloužení doby splácení (byť i za cenu navýšení dluhu o 25 %) a lze připustit, že by dohoda vskutku mohla postavení dlužníka za určitých okolností i zlepšit, jak namítá oprávněná. Na základě výše uvedeného totiž lze uzavřít, že uzavření dohody o uznání dluhu se splátkovým kalendářem s nově stanovenou splatností již existujícího dluhu a jeho navýšením o nikoliv jen nepatrnou smluvní pokutu za porušení povinnosti splatit úvěr v nově stanoveném termínu splatnosti, o němž účastníci v době uznání měli důvod předpokládat, že k němu dojde, představuje změnu smlouvy o spotřebitelském úvěru spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 3 písm. k) a § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v důsledku čehož je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost dlužníka v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Odvolací soud (jakož i soud I. stupně) se tedy měl zabývat i tím, zda oprávněná před uzavřením předmětné dohody s povinným prověřila jeho úvěruschopnost v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a vyhodnotit, zda oprávněná nezneužila obtíží povinného k prosazení podmínek příčících se dobrým mravům a zda hlavním smyslem dohody nebylo zatížit povinného dalšími dluhy (tím spíše, že provedené dokazování nasvědčuje tomu, že oprávněná ani povinný neočekávali, že dluh bude zaplacen do 10 dnů). Jestliže odvolací soud tuto okolnost ponechal stranou a potvrdil usnesení soudu I. stupně, jímž byl návrh povinného na zastavení exekuce zamítnut, bylo právní posouzení věci z jeho strany neúplné a tudíž nesprávné.

20. Nejvyšší soud proto, bez jednání ( věta první ) usnesení odvolacího soudu zrušil ( ). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu I. stupně, dovolací soud zrušil i toto usnesení, a podle ustanovení věty druhé věc vrátil soudu I. stupně (Okresnímu soudu v Českém Krumlově) k dalšímu řízení.

21. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný ( část věty první za středníkem ).

22. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu ( a násl. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 5. 2023

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu