Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3168/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Krále, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Sokolská 295, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 16. 9. 2015, č. j. -184, a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 5. 2015, č. j. -119, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stížností došlou dne 27. 10. 2015, splňující formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil z obsahu stížnosti a jejích příloh, že Okresní soud v České Lípě vydal dne 12. 5. 2015 napadený rozsudek, kterým rozhodl, že stěžovatel je jako otec (již zletilé) dcery Anny povinen přispívat na její výživu s účinností od 1. 1. 2015 částkou 4 500 Kč měsíčně a splácet nedoplatek na výživném za dobu od 1. 1. 2015 do 30. 4. 2015 ve výši 8 000 Kč.

K odvolání otce (stěžovatele) vydal Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci dne 16. 9. 2015 rozsudek č. j. -184, kterým změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že výživné stanovené otci částkou 2 500 Kč měsíčně od 1. 11. 2014 zvýšil na 5 500 Kč, přičemž stěžovateli uložil povinnost platit výživné vždy do patnáctého dne v měsíci a splácet nedoplatek výživného za období od 1. 11. 2014 do 30. 9. 2015 ve výši 33 000 Kč po 1 000 Kč měsíčně společně s běžným výživným.

Uvedená rozhodnutí stěžovatel napadl touto ústavní stížností, v níž uvádí, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu d. Má za to, že postup odvolacího soudu a odůvodnění napadeného rozsudku jsou nepřípustné. Fakticky z něj vyplývá, že "stěžovatel, stejně jako ostatně všechny podnikatelské subjekty, jsou podezřelé, že uvádějí běžně nepravdivé skutečnosti o výši svých příjmů a je na ně možno pohlížet jako na podezřelé, ne-li případně přímo kriminální živly. Takovéto představy je přitom možno bez dalšího uvádět i v soudních rozhodnutích, neboť je zřejmě jakousi notorietou, že podnikatelé předkládají daňová přiznání neodpovídající realitě a finanční úřady jako státní orgány na to nereagují a nechávají takováto daňová přiznání bez povšimnutí, ačkoliv by šlo ze strany podnikatelských subjektů o krácení daně a naopak ze strany finančních úřadů o závažné porušování jejich povinností při ochraně zájmů státu. Takovéto skutečnosti však u stěžovatele prokazatelně zjištěny nebyly a nebyly žádným důkazem podloženy."

Stěžovatel má za to, že ze strany odvolacího soudu jde o překvapivé rozhodnutí, neboť rozhodl v neprospěch stěžovatele o podstatném zvýšení výživného, přičemž své rozhodnutí odůvodnil spekulativně a bez konkrétních podkladů. Pokud jde o výši příjmů uváděných stěžovatelem, nelze přehlížet skutečnost, že do výdajů se započítávají i věci osobní spotřeby, takže došlo spíše k nepochopení, co je skutečným příjmem nebo výdajem a co je příjmem z podnikání. Na základě rozhodnutí soudu bude stěžovatel nucen podstatně omezit příspěvky oprávněné hrazené mimo přiznané výživné, které matka jeho dcery navíc od stěžovatele nepopírá.

Hlavním úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů; není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Takové pochybení však obecným soudům podle závěru Ústavního soudu v nyní posuzovaném případě vytknout nelze.

Stěžovatel uvádí, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu y, aniž by však specifikoval, v čem konkrétně namítané porušení má spočívat. V řízení vyvolaném předmětnou stížností zůstává většina argumentů stěžovatele v rovině polemiky neúspěšného a nespokojeného účastníka řízení se skutkovými a právními závěry obecných soudů; namítá zejména, že soudy špatně vyhodnotily důkazy (zejm. daňová přiznání) ve vztahu k jeho příjmům z podnikání a posoudily chybně po právní stránce jeho možnosti a schopnosti přispívat na výživu dítěte ve smyslu obč. zák.

Takto pojatou stížnost však Ústavnímu soudu nezbylo, než jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení odmítnout, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

Hodnocení možností a schopností povinného, jakož i odůvodněných potřeb oprávněného, je ve věcech určení výživného výlučně na obecných soudech. Ústavnímu soudu není zřejmé, z jakých důvodů stěžovatel dospěl k závěru, že na něj soudy pohlížejí jako na "kriminální živel" a zaměňuje své daňové povinnosti s povinností přispívat na výživu dcery podle svých objektivních možností a schopností. Jedna věc je povinnost daňového subjektu platit daně a druhá platit výživné podle kritérií, jež v stanoví (dříve zákon o rodině). Základ daně uvedený v daňovém přiznání, konkrétní účetní položky, příjmy a výdaje, zajímají v daňovém řízení příslušný finanční úřad; soud však pro účely určení výživného zkoumá celkové poměry účastníka, hodnotí, jaké příjmy by mohl objektivně vzato dosáhnout, jaké další skutečnosti (majetek movitý i nemovitý, zdravotní stav, ostatní povinnosti) jeho celkové poměry ovlivňují, přičemž je třeba zdůraznit, že vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi je primární a předchází všem povinnostem ostatním (včetně povinnosti plnit závazky z podnikání).

Obecné soudy v tomto případě provedené důkazy řádně zhodnotily, vzaly v úvahu i odůvodněné potřeby již zletilé dcery stěžovatele, která ještě není schopna samostatné obživy, jakož i skutečnost, že od poslední úpravy uplynula značná doba a stěžovateli odpadla vyživovací povinnost k jeho druhé dceři. V žádném případě se z jejich strany nejednalo o excesivní postup, který by měl vést Ústavní soud k mimořádnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. V uložení povinnosti platit na výživu zletilé studentky gymnázia částku 5 500 Kč měsíčně (při všech prokázaných potřebách povinné a dnešních poměrech) porušení ústavních práv stěžovatele rozhodně spatřovat nelze.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu