Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3037/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Heckela, zastoupeného JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém Mýtě, Javornického 138, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. -57, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2014, č. j. -40, a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 18. 6. 2014, č. j. -17, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 18. 6. 2014, č. j. -17 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost vydat stěžovateli (žalobci) motorové vozidlo Škoda 1000 MB, rok výroby 1968. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že vlastníkem a držitelem předmětného vozidla byla od počátku manželka stěžovatele MUDr. Ludmila Heckelová, která je v roce 1968 koupila z prostředků darovaných jejími rodiči a kterou bylo vozidlo na základě kupní smlouvy ze dne 9. 9. 2013 převedeno a následně přehlášeno na žalovaného. Vozidlo se tak nikdy nestalo součástí společného jmění, resp. bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kupní smlouva byla manželkou uzavřena platně a stěžovatel se tak nemůže úspěšně domáhat vydání vozidla.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 9. 2014, č. j. -40, rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 6. 2015, č. j. -57, následně odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu.

Proti usnesení Nejvyššího soudu a proti rozsudkům odvolacího i nalézacího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 9. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil. Namítá zásah do práva vlastnit majetek podle d, jakož i do práva na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Brojí proti tvrzení, že vozidlo bylo manželkou v roce 1968 zakoupeno z finančních prostředků, které jí darovali její rodiče. Je přesvědčen, že vozidlo bylo součástí společného jmění, resp. bezpodílového spoluvlastnictví manželů, o vozidlo se po celou dobu staral, váží se k němu jeho vzpomínky a používal jej i při péči o rodiče manželky; v této souvislosti poukázal na ochranu dobrých mravů a zásady spravedlnosti. Obecné soudy se odpovídajícím způsobem nevypořádaly s námitkami uplatněnými stěžovatelem v průběhu řízení.

Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu .

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti; nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů a popřel by svoji roli i postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval konkrétními tvrzeními, která byla uplatněna již v řízení před obecnými soudy. Právě o takový přístup ovšem stěžovatel usiluje, v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením věci ze strany obecných soudů a požaduje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a civilním soudům uložil jeho žalobu o vydání motorového vozidla projednat znovu, resp. provést takové posouzení věci, které by bylo pro stěžovatele příznivější.

Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud však v daném případě neshledal. Nejvyšší soud, Krajský soud v Hradci Králové, jakož i Okresní soud v Ústí nad Orlicí zejména dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997,

sp. zn.

(N 24/7 SbNU 153). Adekvátně se vypořádaly se všemi důkazy, resp. S návrhy na jejich provedení, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006,

sp. zn.

(N 70/40 SbNU 691), nebo ze dne 12. 7. 2006,

sp. zn.

(N 132/42 SbNU 57)].

Obecné soudy se zejména dostatečně zabývaly objasněním otázky, na kterou stěžovatel v řízení opakovaně poukazoval a kterou vznesl i v ústavní stížnosti, totiž zda vozidlo bylo součástí společného jmění, resp. bezpodílového spoluvlastnictví manželů, přičemž ústavně konformním způsobem odůvodnily závěr, že tomu tak není. Zabývaly se přitom rovněž okolnostmi, za kterých bylo vozidlo manželkou stěžovatele pořízeno, resp. že bylo v roce 1968 zakoupeno z finančních prostředků manželce stěžovatele darovaných jejími rodiči. Vycházeje z těchto dílčích zjištění obecné soudy věc posoudily tak, že vlastníkem a držitelem vozidla byla od počátku manželka stěžovatele, která tak byla oprávněna je na základě kupní smlouvy ze dne 9. 9. 2013 převést a následně přehlásit na třetí osobu; uzavřely, že stěžovatel se nemůže úspěšně domáhat vydání vozidla.

K meritornímu přezkumu ústavní stížnosti nemohla vést ani navazující námitka stěžovatele, kterou opakovaně uplatňoval již v předcházejícím řízení a se kterou se obecné soudy vypořádaly v souladu s ústavními požadavky na svoji rozhodovací činnost - totiž že předmětná Škoda 1000 MB, rok výroky 1968, se nemohla stát součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů ve smyslu , , ve znění účinném ke dni 1. 1. 1968, a to ani při zvážení okolnosti, že se o ni stěžovatel dlouhodobě staral, váží se k ní jeho vzpomínky a používal ji i při péči o rodiče manželky. Odvolací i dovolací soud se v reakci na tato tvrzení stěžovatele výslovně vypořádaly rovněž s otázkou možného porušení dobrých mravů a obecných zásad spravedlnosti.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu