Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2810/2022

-511

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce B. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Helenou Martínkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Palackého č. 351/6, proti žalovanému L. S., narozenému dne XY, sídlem v XY, zastoupenému JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května č. 1282/6, o 122 986 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 24 908 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. března 2022, č. j. -475, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle , a b) a

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. 3. 2022, č. j. -475, není podle ustanovení přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení

Přestože dovolatel v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj (právní) závěr, že „…v evidované pracovní době je zohledněna nejen doba čisté jízdy (doba řízení), ale také žalobcem zaznamenaná doba výkonu jiných prací, kterými se podle rozumí mj. nakládka a vykládka a čekání na ni, a jako takové jsou součástí pracovní doby řidiče a také bezpečnostní přestávky…“ (srov. bod 25. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 12. a 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolatel tak pouze namítá, že „…žalobce byl po všechny přestávky…u vozidla“, že „…přestávky byly vyvolány…opravou vozidla (např. opravou přístroje na placení mýtného 21. 9. 2015, opravou prasklé pneumatiky 2. 12. 2015…),… příjezdem do místa nakládky či vykládky,…převozem z Tábora do Vídně, popř. jiného místa v Rakousku…, čekáním na vyhotovení dokladů k přepravovanému nákladu,…čekáním na vyšetření dopravní nehody, kontrolou rakouskou policií…, čekáním na pokyny policie v Rakousku…, nuceným odstavením vozidla…, že „…soud se nezabýval jednotlivými dny, co se fakticky v daný den událo, ač na výpisech z tachografu byly různé rukou psané poznámky…“, že „…žalobce vždy odpracoval počet hodin mezi začátkem a ukončením, které požaduje žalobce proplatit…“, a že „… zaměstnavatel svévolně upravovaly související s pracovní činností žalobce…“; dovolatel tak přednáší námitky, jimiž uplatňuje jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení , a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.

Lze pouze dodat, že za situace, kdy rozsah práce žalobce nebyl prokázán evidencí pracovní doby, neboť – jak bylo v řízení zjištěno – zaměstnavatel tuto evidenci v rozporu s ustanovením nevedl, a současně žalobcem předložená „evidence“ nesplňovala náležitosti podle ustanovení , přistoupily soudy v souladu s ustálenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. ) k provedení navržených důkazů (výpisy z tachografu), na základě kterých dospěly ke skutkovým závěrům (podrobně rozepsaným v napadeném rozhodnutí) ohledně rozsahu práce vykonané žalobcem v jednotlivých (žalobou uplatněných) měsících. V této souvislosti je dovolací soud nucen poznamenat, že dovolání žalobce (vyjma ojedinělých drobností) je naprosto totožného obsahu jako jeho dovolání proti rozsudku vydanému v řízení ve věci, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. (kde se však rozhodovalo na podkladě odlišných skutkových zjištění), a proto se dovolání svými důvody výrazně míjí s nosnými důvody, pro které byl nárok žalobce zamítnut (že provedené důkazy vyvrací žalobcovo tvrzení, že záznamy tachografu neodpovídají v důsledku nesprávné manipulace s ním na pokyn jednatele žalovaného skutečnosti), přičemž tyto důvody žalobce v dovolání nijak nezpochybňuje.

V dalším dovolatel vyjadřuje prostý nesouhlas s řešením otázky výkladu nařízení Evropského parlamentu a rady ES č. 561/2006 a směrnice Evropského parlamentu a rady ES č. 2002/15/ES, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je výklad přijatý odvolacím soudem nesprávný a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak; notabene v situaci, kdy implementaci uvedených dokumentů zajišťuje v českém právním řádu právě , kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, a dovolatelem zdůrazněné pasáže (srov. bod 18. obsahu dovolání) úpravy provedené ve směrnici Evropského parlamentu a rady ES č. 2002/15/ES jsou doslova převzaty v ustanovení citovaného nařízení vlády. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ).

Namítá-li dále žalobce, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a odkazuje-li v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. , přehlíží, že tento rozsudek řeší problematiku výkladu pracovněprávního jednání, odkazuje-li dále na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. , je odkaz zcela nepřípadný, neboť nález se vypořádává prvořadě s problematikou použití důkazu audionahrávkou v pracovněprávních sporech (v návaznosti na princip ochrany slabší smluvní strany), odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. (kauza pracovní doba hasičů), též není případný, neboť nález vychází z jiného skutkového děje, než byl zjištěn v tomto řízení (žalobce pro uplatnění této námitky předkládá vlastní, soudy nezjištěnou, skutkovou verzi příběhu, a to, že „…zaměstnavatel svévolně upravovaly související s pracovní činností žalobce…“, a že „…žalobce byl na místě určeném zaměstnavatelem, připraven okamžitě zasáhnout…“).

Námitka dovolatele, že soud neprovedl důkaz „diáři, z nichž byl žalobce schopen vyčíst, čím byla ta která přestávka vyvolána“, není dovolacím důvodem podle ustanovení (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení věty druhé – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ).

Z obsahu dovolání vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl napaden „ve všech výrocích“ (tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení); dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení přípustné.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2023

JUDr. Pavel Malý předseda senátu