Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 410/2023

21 Cdo 410/2023-445

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce R. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, V Jámě č. 699/1, proti žalovanému M. K., se sídlem v XY, zastoupenému Mgr. Lukášem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Voršilská č. 130/10, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Generali Česká pojišťovna a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, zastoupené JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Vladislavova č. 1388/6, o 258 918 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2022, č. j. -374, takto:

Odůvodnění:

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2022, č. j. -374, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Formuluje-li dovolatel dovolací důvod svého dovolání zásadně tak, že odvolací soud „porušil svou povinnost odůvodnit své rozhodnutí způsobem uvedeným v “, pak uvedená námitka není sama o sobě dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle , ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení věty druhé jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ). Ze stejného důvodu nemůže přípustnost dovolání založit námitka, že „odvolací soud měl vyzvat žalovaného, aby prokázal, kdy začala a kdy skončila dvouměsíční prekluzivní lhůta“. Pouze na vysvětlenou lze doplnit, že v řízení vyplýval jediný podrobnější údaj o tom, kdy se zaměstnavatel dozvěděl o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru, ze samotného obsahu tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru. Ke zjišťování jiného data počátku běhu subjektivní lhůty odvozovaného od vědomí zaměstnavatele (podle ) neměly soudy vyšetřovací povinnost; v duchu zásady projednací by se jím zabývaly jen na základě odpovídajících skutkových tvrzení, přičemž povinnost tvrzení by zde nesl žalobce.

Dovozuje-li žalobce (dovolávaje se přitom judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), že bez řádného odůvodnění jde o porušení jednoho z principů řádného a spravedlivého procesu, pak judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod č. rozh. obč.).

Poměřováno těmito závěry není odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nepřezkoumatelné, jak namítá žalobce, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byla žaloba zamítnuta. K tomu lze dodat, že z ustanovení ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkouúčastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. ). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.

Nadto nelze přehlédnout, že přes označení dovolacího důvodu jako nesprávného právního posouzení věci je podstatou obsahu dovolání žalobce (v bodě VI. 1) jeho nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu (zejména s tím, jak soud hodnotil výpovědi svědka L. L., tzv. operační report a přehled účelových aktivací). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.).

Argumentuje-li žalobce, že „byl propuštěn ještě před tím, než O2 Czech Republic a. s. věděla zda, kdy a vůbec vznikla škoda, v jaké výši a pokud ano, tak kdo přesně ji způsobil,“ tak přehlíží, že na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Odvolací soud totiž své rozhodnutí založil na porušení povinnosti žalobce „koordinovat a řídit“ práci obchodních zástupců, přičemž žalobce věděl „o účelových aktivacích SIM karet“, kterým nezabránil; rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo tedy na tom, že by měl přímo žalobce způsobit škodu.

Vytýká-li žalobce (v bodě VI. 5 dovolání), že odvolací soud nesprávně vyložil „zásadu podobnosti“ podle , pak v této části neobsahuje dovolání údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , a proto zde dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 4. 2023

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu