Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 47/2021-85

KSHK 35 INS XY35 ICm XY29 ICdo 47/2021-85

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Comfort Money s. r. o., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2396/184, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 24209589, zastoupeného JUDr. Ing. Andrejem Štaňkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2396/184, PSČ 130 00, proti žalovanému Mgr. Danielu Tomíčkovi, se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, PSČ 702 00, jako insolvenčnímu správci dlužnice I. D., o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice I. D., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2020, č. j. 35 ICm XY, 101 VSPH XY ( XY), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) dne 18. prosince 2019 se žalobce (Comfort Money s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (Mgr. Danielu Tomíčkovi, jako insolvenčnímu správci dlužnice I. D.) určení pořadí svých vykonatelných, nezajištěných pohledávek za dlužnicí (I. D.) ve výši 292 036,47 Kč, 2 788 Kč a 576 610,80 Kč.

2. Rozsudkem ze dne 6. srpna 2020, č. j. 35 ICm XY, insolvenční soud odmítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal po žalovaném určení, že má v insolvenčním řízení dlužnice vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. XY (dále jen „insolvenční řízení dlužnice“) vykonatelnou, nezajištěnou pohledávku ve výši 224 000 Kč (evidovanou pod P-2/1) s tím, že tato pohledávka je pohledávkou nepodřízenou (bod I. výroku), určil, že pohledávka žalobce v insolvenčním řízení dlužnice (evidovaná pod P-2/1) je ve výši 68 036,47 Kč pohledávkou podřízenou (bod II. výroku), určil, že pohledávka žalobce v insolvenčním řízení dlužnice (evidovaná pod P-2/2) je ve výši 2 788 Kč pohledávkou podřízenou (bod III. výroku), určil, že pohledávka žalobce v insolvenčním řízení dlužnice (evidovaná pod P-2/3) je ve výši 576 610,80 Kč pohledávkou podřízenou (bod IV. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod V. výroku).

3. Insolvenční soud vyšel z toho, že:

[1] Smlouvou o úvěru ze dne 6. února 2015 (dále jen „smlouva o úvěru“) se žalobce zavázal poskytnout dlužnici a jejímu manželovi (dále společně jen „manželé“) spotřebitelský úvěr ve výši 112 000 Kč a manželé se zavázali poskytnutou částku vrátit spolu s úroky. Úrok byl sjednán ve výši 28 % ročně. Úvěr měl být splacen ve 120 měsíčních splátkách po 2 788 Kč (od února 2015 do ledna 2025). Poplatek za sjednání závazku činil 12 000 Kč a byl započten oproti čerpání úvěru. Pro případ porušení závazku byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč za každý kalendářní den, kdy trvá porušení závazku.

[2] Notářským zápisem ze dne 6. února 2015 sepsaným notářským kandidátem Mgr. Leošem Mitáčkem pod NZ 49/2015 (dále jen „notářský zápis“) manželé uznali vůči žalobci závazek ze smlouvy o úvěru a dali svolení k přímé vykonatelnosti tohoto zápisu.

[3] Usnesením ze dne 29. července 2019, č. j. XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice, povolil řešení úpadku oddlužením a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného.

[4] Přihláškou pohledávky ze dne 26. září 2019, evidovanou v insolvenčním rejstříku pod P2, uplatnil žalobce v insolvenčním řízení dlužnice nezajištěné, vykonatelné a nepodřízené pohledávky v celkové výši 871 435,27 Kč, a to na základě notářského zápisu. Šlo o pohledávku P-2/1 ve výši 292 036,47 Kč [jistina 112 000 Kč a smluvní úrok a úrok z prodlení 292 036,47 Kč (správně 180 036,47 Kč)], pohledávku P-2/2 ve výši 2 788 Kč (splatná pohledávka podle exekučního titulu) a pohledávku P-2/3 ve výši 576 610,80 Kč (smluvní pokuta od 26. února 2015 do 28. července 2019).

[5] V seznamu přihlášených pohledávek ze dne 21. října 2019 (B-4) popřel žalovaný co do pořadí pohledávku P-2/1 v částce 68 036,47 Kč, pohledávku P-2/2 v částce 2 788 Kč (v celém rozsahu) a pohledávku P-2/3 v částce 576 610,80 Kč (v celém rozsahu) z důvodu, že jde o podřízené pohledávky podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), neboť převyšují přihlášenou jistinu.

[6] Žalovaný uvědomil žalobce vyrozuměním ze dne 5. prosince 2019 o popření jeho pohledávek.

[7] Usnesením ze dne 20. prosince 2019, č. j. XY, insolvenční soud mimo jiné schválil zprávu o přezkumu a schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Usnesení nabylo právní moci dne 20. prosince 2019.

[8] Žalobce podal dne 18. prosince 2019 žalobu o určení pořadí pohledávek.

4. Na základě těchto skutkových zjištění insolvenční soud k pohledávce P-2/1 v části „240 000 Kč“ (správně 224 000 Kč) uvedl, že žalovaný její pořadí nepopřel, žalobce tak nebyl osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby, proto žalobu v této části odmítl.

5. U pohledávek P-2/1 v části 68 036,47 Kč a pohledávek P-2/2 a P-2/3 se zabýval tím, zda podle jde o pohledávky podřízené. Uvedl, že „konec“ citovaného ustanovení byl doplněn novelou [ , kterým se mění , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, , o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] s účinností k 1. červnu 2019. Žádné přechodné ustanovení citované novely nestanoví, že by se za podřízené považovaly pouze ty pohledávky, které vznikly po datu účinnosti této novely. Aplikací uvedeného ustanovení na pohledávky vzniklé i před 1. červnem 2019 tak podle insolvenčního soudu nedochází k retroaktivitě.

6. Výše jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku činila 112 000 Kč, úrok, úrok z prodlení a smluvní pokuta přihlášené do insolvenčního řízení činí 759 435,27 Kč. Nepodřízené pohledávky tak jsou pouze co do výše 224 000 Kč (jistina ve výši 112 000 Kč a příslušenství v téže výši), ve zbytku, tj. co do výše 647 435,27 Kč, jde o pohledávky podřízené, neboť převyšují výši jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku.

7. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II., III. a IV. výroku tak, že se zamítá žaloba o určení, že pohledávky žalobce evidované pod P-2/1 ve výši 68 036,47 Kč, pod P-2/2 ve výši 2 788 Kč a pod P-2/3 ve výši 576 610,80 Kč jsou pohledávkami nepodřízenými (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

8. Odvolací soud považoval shodně s insolvenčním soudem žalobu za podanou v zákonem stanovené lhůtě a osobou aktivně věcně legitimovanou. Šlo sice o pohledávky vykonatelné, popřeny však byly toliko co do pořadí, proto měl legitimaci k podání žaloby věřitel.

9. Za nedůvodnou považoval odvolací soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu obsahovalo veškeré zákonné náležitosti podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

10. Cituje dále ve znění účinném od 1. června 2019, jakož i čl. II. přechodných ustanovení , odvolací soud shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že aplikace aktuálního znění v projednávaném případě není nepřípustnou pravou retroaktivitou.

11. Nepřípustnost pravé retroaktivity se zásadně dotýká hmotněprávní úpravy. Ve vztahu k procesním předpisům byla pravá retroaktivita shledána Ústavním soudem nepřípustnou zásadně jen za situace, kdy došlo ke změně procesních pravidel v průběhu již zahájeného řízení. V tomto směru odkázal odvolací soud na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. , a ze dne 7. června 2016, sp. zn. . Ustanovení upravuje postup při uspokojování určitého typu pohledávek, a jde tedy o ustanovení procesního charakteru. Čl. II. vyjadřuje tradiční zásadu procesního práva o časových mezích procesních zákonů. Z povahy procesního práva plyne, že změny, které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinnosti nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před jeho účinností. Účinky procesních úkonů, které s nimi spojovala či nespojovala dřívější procesní úprava, přitom zůstávají zachovány. V insolvenčních řízeních, v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku do 1. června 2019, je nutné hledět na pohledávky uvedené v novelizovaném jako na nepodřízené, naopak v řízeních, v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku po 31. květnu 2019, je nutné na takové pohledávky pohlížet jako na podřízené.

12. Insolvenční řízení dlužnice bylo zahájeno v červenci 2019, tj. v době účinnosti , a žalobce tak byl povinen vycházet z ve znění po novele. V době, kdy žalobce podával přihlášku pohledávek, měl pohledávky v části přihlásit jako podřízené. Jestliže tak neučinil, byl správný postup žalovaného, který pořadí pohledávek popřel.

13. Za nepřiléhavou považoval odvolací soud námitku žalobce, že aplikací došlo k zásahu do jeho právní jistoty a tím i legitimního očekávání, neboť uvedené ustanovení platilo dříve, než si žalobce své pohledávky do insolvenčního řízení přihlásil, a byl mu znám postup při jejich uspokojování.

14. Změnu bodu II., III. a IV. výroku rozsudku insolvenčního soudu odůvodnil odvolací soud tím, že žalobce se žalobou domáhal určení, že jeho pohledávky nejsou podřízené, proto insolvenční soud, dospěl-li k závěru, že nárok žalobce není důvodný, měl žalobu zamítnout. Určit, že sporné pohledávky jsou podřízené, nemohl, neboť by rozhodoval o jiném než žalobcem uplatněném nároku.

15. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešena, uplatňuje dovolací důvod podle , tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že určí, že pohledávky žalobce P-2/1 ve výši 68 036,47 Kč, P-2/2 ve výši 2 788 Kč a P-2/3 ve výši 576 610,80 Kč jsou pohledávkami nepodřízenými.

16. Za dovolacím soudem neřešenou považuje dovolatel otázku, zda lze , ve znění po novele učiněné , vztáhnout i na pohledávky vzniklé před účinností této novely.

17. Podřízené pohledávky považuje dovolatel za pohledávky nižší kvality, a to proto, že tyto se uspokojují až po uhrazení všech ostatních pohledávek, kterých se insolvenční řízení týká, není s nimi spojeno hlasovací právo na schůzi věřitelů, jakož i proto, že dlužník se může podle úspěšně oddlužit, aniž na takové pohledávky cokoliv plní. V důsledku novely tak došlo ke změně kvality pohledávek vzniklých z titulu úroků, úroků z prodlení, poplatků z prodlení a smluvních pokut sjednaných pro případ prodlení (tyto pohledávky označuje dovolatel zkratkou „sankce“), a to v neprospěch věřitelů, kdy z původně nepodřízených pohledávek se staly pohledávky podřízené.

18. Podle dovolatele lze novelizované ustanovení aplikovat pouze na pohledávky, které vznikly až po nabytí účinnosti novely, když opačný výklad by byl v rozporu se zákazem pravé retroaktivity právních norem a tím i zásady legitimního očekávání.

19. Ustanovení není procesněprávní normou, jak uvedl odvolací soud, ale naopak má hmotněprávní charakter, a to s ohledem na důsledky jeho užití. Jeho aplikací v insolvenčním řízení se rozšiřuje okruh podřízených pohledávek. Pro účely insolvenčního řízení jsou za podřízené pohledávky považovány i pohledávky vzniklé z titulu sankcí, které ovšem hmotné právo za podřízené pohledávky samo o sobě nepovažuje. Proto uvedené ustanovení v rozporu s hmotným právem stanovuje přednostní uspokojení pohledávek ostatních věřitelů před pohledávkami věřitelů vzniklých ze sankcí.

20. S poukazem na „rozhodnutí“ Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2018, sen. zn. , a na „rozhodnutí“ Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. , uvádí, že rovněž úprava pohledávek osob odpovědných za správu domu a pozemku souvisejících s jejich správou podle , respektive pohledávek za majetkovou podstatou podle , má hmotněprávní konsekvence či hmotněprávní účinky. Z uvedeného vyvozuje, že rovněž patří k normám, jež mají hmotněprávní charakter, a dotýká se ho tak nepřípustnost pravé retroaktivity i v případě, že k jeho změně došlo před zahájením insolvenčního řízení, do něhož mají být pohledávky věřitele přihlášeny.

21. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. března 2002, sp. zn. , ze dne 4. února 1997, sp. zn. , ze dne 15. září 2015, sp. zn. , ze dne 24. května 1994, sp. zn. , ze dne 15. ledna 2008, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 10. prosince 1992, sp. zn. , vztahující se k výkladu zákazu retroaktivity, principu právní jistoty, důvěry v právo a ochrany nabytých práv, dovolatel tvrdí, že ve znění před účinností novely se musí řídit nejenom vznik pohledávek z titulu sankcí vzniklých před její účinností, ale i jejich následná kategorizace předurčující způsob jejich uspokojení v insolvenčním řízení. V době vzniku pohledávek měl věřitel legitimní očekávání, že v případě zjištění úpadku dlužníka budou jeho pohledávky uspokojeny jako pohledávky nepodřízené.

22. Dovolání je podle přípustné pro zodpovězení dovolatelem předložené otázky, k níž se dovolací soud dosud výslovně nevyjádřil.

23. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

24. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

25. Podle , ve znění účinném do 31. května 2019, po úplném uhrazení všech pohledávek, kterých se týká insolvenční řízení, s výjimkou pohledávek uvedených v , lze v insolvenčním řízení uhradit rovněž podřízené pohledávky a pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu (odstavec 1). Podřízenou pohledávkou je pohledávka, která má být podle smlouvy uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky případně ostatních pohledávek dlužníka, zejména je-li vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka; za podřízenou pohledávku se považuje také pohledávka z podřízeného dluhopisu podle zvláštního právního předpisu (odstavec 2).

26. Podle , ve znění účinném od 1. června 2019 (po změně učiněné ), po úplném uhrazení všech pohledávek, kterých se týká insolvenční řízení, s výjimkou pohledávek uvedených v , lze v insolvenčním řízení uhradit rovněž podřízené pohledávky a pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu (odstavec 1). Podřízenou pohledávkou je pohledávka, která má být podle smlouvy uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky případně ostatních pohledávek dlužníka, zejména je-li vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka; za podřízenou pohledávku se považuje také pohledávka z podřízeného dluhopisu podle zvláštního právního předpisu. Je-li způsobem řešení úpadku oddlužení, za podřízené pohledávky se s výjimkou pohledávek uvedených v považují také úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů a smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky, není-li taková smluvní pokuta dluhem z podnikání, ve výši, ve které v souhrnu převyšují výši jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku (odstavec 2).

27. Podle čl. II se v insolvenčních řízeních, která byla zahájena a v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, postupuje podle , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

28. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se tedy ve výše uvedeném právním rámci zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem v rozsahu dovoláním vymezené otázky aplikace .

29. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval výkladem zpětné účinnosti zákona. Srov. např. usnesení ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 34/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a v insolvenčních poměrech usnesení ze dne 24. února 2021, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 88/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 88/2021“). Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 35/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 25/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

30. Ústavní soud se k problematice pravé a nepravé retroaktivity vyjádřil např. v (dovolatelem odkazovaném) nálezu svého pléna ze dne 4. února 1997, sp. zn. , ve kterém ve shodě s článkem TICHÝ, L. K časové působnosti novely , uveřejněným v časopise Právník, č. 12, ročník 1984, s. 1104, zdůraznil, že pravá retroaktivita „zahrnuje v podstatě dvě odlišné situace“, a to za prvé „stav, že nová úprava dávala vznik (novým právním) vztahům před její účinností za podmínek, které teprve dodatečně stanovila“, a za druhé „novela může měnit právní vztahy vzniklé podle staré právní úpravy, a to ještě před účinností nového zákona“. Pro pravou retroaktivitu tudíž platí, že lex posterior ruší (neuznává) právní účinky v době účinnosti legis prioris, popřípadě vyvolává nebo spojuje práva a povinnosti subjektů s takovými skutečnostmi, jež v době účinnosti legis prioris neměly povahu právních skutečností. V případě retroaktivity nepravé „nový zákon sice nezakládá právních následků pro minulost, avšak buď povyšuje minulé skutečnosti za podmínku budoucího právního následku (prostá výlučnost), nebo modifikuje pro budoucnost právní následky podle dřívějších zákonů založené. Nepravé zpětné působení zákona pouze znamená, že nový zákon zachycuje (právně kvalifikuje) minulé skutečnosti nebo že se dotýká (modifikuje, ruší) existujících právních následků, tj. na skutkové podstaty je založivší váže pro budoucnost jiná práva a jiné povinnosti než zákonodárství dosavadní. Jde zde tudíž o zásah nového zákona jednak do předchozích skutečností, jednak do tzv. práv nabytých.“ (PROCHÁZKA, A. Retroaktivita zákonů. In: Slovník veřejného práva. Sv. III, Brno 1934, s. 800).

31. S ohledem na dikci přechodného ustanovení obsaženého v čl. II. lze konstatovat, že právní vztahy vzniklé v řízení, v němž bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka před nabytím účinnosti tohoto zákona, se včetně všech práv a nároků řídí dosavadními předpisy, i když tato práva a nároky vzniknou až po účinnosti nového právního předpisu (k tomu srov. R 88/2021). Ve světle výše nastíněné judikatorní praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je nutno dojít k závěru, že citované ustanovení nepůsobí v procesněprávní rovině nikterak retroaktivně.

32. Dále je třeba zdůraznit, že novelizované ustanovení definující podřízené pohledávky, a tedy určující jejich postavení v insolvenčním řízení, není ustanovením hmotněprávním, upravujícím charakter takových pohledávek či jejich uplatňování (kdekoliv) mimo insolvenční řízení, nýbrž procesněprávním ustanovením sloužícím toliko pro potřeby speciálního (insolvenčního) civilního řízení. Případné „hmotněprávní konsekvence“, jichž se dovolatel dovolává, tedy spočívají výhradně ve způsobu uspokojování pohledávek v rámci insolvenčního řízení. Ani v tomto případě však nelze hovořit o retroaktivitě pravé, neboť nová právní úprava nedává vzniknout novým právním vztahům před nabytím vlastní účinnosti a ani již vzniklé právní vztahy s účinky před okamžikem vlastní účinnosti nemění, nýbrž pouze na již vniklé pohledávky do budoucna (pro insolvenční řízení zahájená až po nabytí účinnosti ) váže jiná procesní práva a povinnosti, než tak činila úprava předchozí. Poukazy dovolatele na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2018, sen. zn. , a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2017, č. j. -34, v daných souvislostech nejsou případné. V první z označených věcí šlo o to, že absentovalo přechodné ustanovení a soud prvního stupně aplikoval novelizované ustanovení na již probíhající insolvenční řízení. V druhé věci pak byl závěr o hmotněprávních účincích obsažen toliko v naraci argumentace Krajského soudu v Brně a Nejvyšší správní soud se v tomto směru nijak nevyjadřoval.

33. Rozhodnou pro aplikaci znění účinného od 1. června 2019 (jak ostatně vyplývá i přímo z dikce přechodného ustanovení čl. II ) je tedy skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno a bylo v něm vydáno rozhodnutí o úpadku po nabytí účinnosti , tj. po 1. červnu 2019.

34. V době po 1. červnu 2019 si dovolatel (coby věřitel dlužnice) již musel být vědom toho, že bude-li rozhodnuto o úpadku dlužnice a bude-li způsobem řešení jejího úpadku oddlužení, bude část jeho pohledávek v insolvenčním řízení považována za pohledávky podřízené ve smyslu . Na tom nic nemění skutečnost, že v době vzniku pohledávky toto pravidlo nebylo upraveno v . Úprava způsobu oddlužení a jednotlivých konkrétních pravidel, která mohou ovlivnit výši uspokojení pohledávek věřitelů (jako např. délka trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře a případné stanovení minimální výše uspokojení pohledávek věřitelů), je totiž zcela na vůli zákonodárce, přičemž věřitel nemá jistotu, zda pravidla, která platí v době vzniku jeho pohledávky za dlužníkem, budou ve stejné podobě platit i v době, kdy bude svou pohledávku za dlužníkem vymáhat v insolvenčním řízení.

35. K uvedenému lze doplnit, že Ústavní soud již v nálezu sp. zn. vysvětlil (při úvaze o ústavněprávní akceptovatelnosti nepravé retroaktivity), že zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Dochází k tomu v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či základního práva a svobody. Posuzování tohoto konfliktu hlediskem proporcionality s ohledem na intertemporalitu by mělo vést k závěru o druhu legislativního řešení časového střetu právních úprav. Proporcionalitu lze přitom charakterizovat tak, že vyšší stupeň intenzity veřejného zájmu, respektive ochrany základních práv a svobod odůvodňuje vyšší míru zásahu do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo novou právní regulací. Platí tu zároveň maxima, přikazující v případě omezení základního práva, resp. svobody šetřit jeho podstatu a smysl ( d).

36. Ani těmto závěrům se předmětná úprava neprotiví. Srov. dále (v konkursních poměrech upravených , o konkursu a vyrovnání) ve srovnatelných souvislostech výklad podaný ke změně pořadí přihlášených pohledávek v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 18/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

37. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání proti rozsudku odvolacího soudu zamítl ( ).

38. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalobce bylo zamítnuto, avšak žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 3. 2023

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu