Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3098/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Mlčocha, zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 4, Staňkova 922/44, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, č. j. -196, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, č. j. -140, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 12. 2012, č. j. -105, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností došlou dne 19. 10. 2015, u které byly po výzvě v poskytnuté lhůtě odstraněny formální nedostatky a podání tak splňuje požadavky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na určení neplatnosti nájemní smlouvy. Ve věci bylo stěžovatelem podáno také dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 14. 7. 2015, č. j. -196, tak, že je podle odmítl pro nedostatky ve vymezení přípustnosti. Napadenými rozhodnutími došlo podle stěžovatele k situaci, kterou označil za "v příkrém rozporu s právem na řádný proces ve smyslu d".

V ústavní stížnosti rekapituluje stěžovatel svou dlouhodobou snahu o dosažení zamýšleného cíle, jímž je patrně právo na účast při privatizaci městského bytu, ke kterému stěžovateli svědčilo nájemní právo ze dvou postupně uzavřených nájemních smluv v období let 2000-2009. Tuto svou snahu realizoval stěžovatel sérií soudních sporů, ve kterých v zásadě usiloval o to, aby mu bylo umožněno v bytě bydlet za podmínek stanovených jeho první nájemní smlouvou z roku 2000. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje nekonkrétně na postupné přehlížení drobných "přehmatů" jak obecnými soudy, tak i Ústavním soudem, při rozhodování o jeho předchozích ústavních stížnostech. Závěrem stěžovatel předestírá vlastní právní závěry, ke kterým dle jeho názoru měly obecné soudy dojít.

V převážné části ústavní stížnosti stěžovatel pouze líčí okolnosti své dlouhodobé snahy o úspěch ve věci, napadeným rozhodnutím však žádné konkrétní pochybení nevytýká, tedy ničím konkrétním nepodkládá svá tvrzení o porušení ústavně zaručeného práva na řádný proces. Z celkového vyznění ústavní stížnosti nabývá Ústavní soud dojmu, že stěžovatel považuje podání ústavní stížnosti za povinný procesní krok v boji za svou věc, aniž by se opodstatněnost stížnosti sám pokusil podrobit, byť jen minimálnímu, kritickému pohledu.

Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovateli to bez jakéhokoliv efektu opakuje, není vrcholnou odvolací či revizní instancí obecné soudní soustavy a je oprávněn činnost obecných soudů přezkoumávat toliko z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení nedošlo k porušení ústavním pořádkem České republiky chráněných základních práv a svobod.

Podle Ústavního soudu napadená rozhodnutí neporušují stěžovatelem tvrzená základní práva; vzhledem k tomu rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu