Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
2EB7C91450AF791FC12589DA00183D51.html
HTML · 19.2 KB
No categories available
30 Cdo 2236/2022
30 Cdo 2236/2022-518
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně El NIŇO, a. s., IČO 26428504, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, zastoupené Mgr. Vladimírem Trnavským, Ph. D., advokátem se sídlem v Karviné, Masarykovo náměstí 6/5, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 1057/2a, a 2) České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 607 236 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 33/2013 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, č. j. 35 Co 342/2021 -485, takto:
I. Dovolání seodmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. 11 C 33/2013 -449, zamítl žalobu o zaplacení částky 607 236 000 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z této částky od 14. 9. 2012 do zaplacení (výrok I), ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 2) náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 35 Co 342/2021 -485, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 2) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Částky 607 236 000 EUR s příslušenstvím se žalobkyně domáhala jako náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem, jenž vyústil v nezákonné rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, neboť Úřad průmyslového vlastnictví poté, co žalobkyni poskytl informaci o způsobilosti zápisu, nejprve zapsal v její prospěch dvě ochranné známky do rejstříku ochranných známek, ale následně je prohlásil za neplatné. Nejvyšší správní soud rozhodující o správních žalobách, kterými žalobkyně napadla rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, nepoložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku týkající se interpretace směrnice Rady 89/104/EHS (kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách) a směrnici nesprávně vyložil. Částka 607 236 000 EUR sestávala z náhrady škody ve výši 1 466 983 EUR vztahující se k ochranné známce slovní DURACELL a z náhrady škody ve výši 605 769 017 EUR vztahující se k ochranné známce kombinované DURACELL ENERGY DRINK+. Ve věci bylo soudem prvního stupně nejprve rozhodnuto rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 11 C 33/2013 -236, kterým byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2018, č. j. 35 Co 369/2018 -340, první rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. K dovolání žalobkyně ale Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 30 Cdo 3548/2019 -368, oba rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v rámci kterého po vydání druhého rozsudku soudu prvního stupně rozhodl odvolací soud napadeným rozsudkem.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to ve výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb. ), dále jen „o. s. ř. “, odmítl jako nepřípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. nezakládá námitka, že Nejvyšší správní soud byl povinen předložit předběžnou otázku ohledně výkladu unijního práva k Soudnímu dvoru Evropské unie a že jeho rozhodnutí je ve zjevném rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie, neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Žalobkyně v dovolání jednak namítala, že Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích nesprávně interpretoval závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci Intel, sp. zn. C 252/07 , ohledně způsobu a rozsahu dovozování dobrého jména starší ochranné známky, a dále že tento rozsudek explicitně neřešil rozsah zvýšené právní ochrany starší evropské ochranné známky s dobrým jménem. Žádný zjevný rozpor rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s konkrétní judikaturou Soudního dvora Evropské unie však žalobkyně netvrdila, neboť žalobkyní zmiňované rozhodnutí Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (tedy nikoliv Soudního dvora Evropské unie) o námitkách společnosti Tatra Truck, navíc ve skutkově zcela odlišné věci, takový rozpor založit nemůže. Odvolací soud (i soud prvního stupně) uzavřel, že Nejvyšší správní soud neměl povinnost předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie předložit, neboť k posuzované otázce existovala ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, z níž Nejvyšší správní soud vycházel, včetně rozsudku ve věci Intel, sp. zn. C 252/07 , jehož posouzením se k námitce žalobkyně Nejvyšší správní soud náležitě zabýval; posuzovaný případ tak nevyvolával pochybnosti, které by bylo třeba odstraňovat cestou předložení předběžné otázky. Odvolací soud se tudíž v souladu s pokynem v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3548/2019 , a další judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010 , ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1945/2016 , a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016 ) zabýval otázkou, zda byl Nejvyšší správní soud před svým rozhodnutím povinen předložit předběžnou otázku ohledně výkladu unijního práva k Soudnímu dvoru Evropské unie, tedy tím, zda by potenciální porušení unijního práva mohlo představovat porušení závažné (tj. zcela zjevné porušení práva), a vzhledem k tomu, že uzavřel, že nikoliv (Nejvyšší správní soud vyšel z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie, kterou se ve svých rozhodnutích podrobně zabýval a uzavřel, že v daném případě žalobkyně z rozlišovací způsobilosti a dobrého jména ochranných známek Duracell skutečně protiprávně těžila, jeho rozhodnutí tudíž nebylo přijato ve zjevném rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie), dalšími podmínkami, včetně skutečné existence porušení unijního práva, se již nezabýval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016 ).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že uvedený závěr o absenci závažného porušení unijního práva je v souladu rovněž se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016 , ze kterých zřetelně plyne, že dovození závažného porušení unijního práva kasačním soudem je zcela výjimečné, čímž je dán i požadavek na vysokou míru zjevnosti namítaného porušení práva Evropské unie, jež ve věci žalobkyně absentuje.
Rozsudek odvolacího soudu se neocitl ani v rozporu s žalobkyní zmiňovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17 , který sice obsahuje i závěry o tom, kdy jsou obecné soudy povinny předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie předložit (což nenastává v případě, že vyvstalá otázka výkladu unijního práva již byla Soudním dvorem Evropské unie zodpovězena, jak uzavřel odvolací soud v daném případě), ale převážně se týká podmínek, za kterých může nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie představovat porušení práva na spravedlivý proces.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovaným v souvislosti s podáním jejich vyjádření k dovolání, která nebyla sepsána advokátem, neboť žalované nebyly v dovolacím řízení zastoupeny advokátem a nedoložily výši svých hotových výdajů. Každé ze žalovaných tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 4. 2023
JUDr. Pavel Simon předseda senátu