Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3086/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Mgr. Bc. Jiřího Vodičky, zastoupeného Doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph. D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, č. j. -183, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, č. j. -153, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 16. 1. 2014, č. j. -61, zamítl žalobu stěžovatele o vyklizení domu na adrese jeho trvalého pobytu, který byl součástí zaniklého a do té doby nevypořádaného společného jmění s bývalou manželkou, a jehož vyklizení se stěžovatel domáhal vůči své dceři, jejímu manželovi a jejich dvěma dcerám. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2014, č. j. -153, k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrdil; Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 8. 2015, č. j. -183, odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu.

Proti usnesení Nejvyššího soudu a proti rozsudku krajského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 16. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle d, který spatřuje v tom, že odvolací a dovolací soud odpovídajícím způsobem nezohlednily nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně s vyvozenými právními závěry. Vyjádřil přesvědčení o důvodnosti žaloby za situace, kdy žalovaní měli v domě umístěny věci a odmítali je odnést.

Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu .

Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval konkrétními tvrzeními, která byla uplatněna již v řízení před obecnými soudy. Právě o takový přístup ovšem stěžovatel usiluje, v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením věci ze strany obecných soudů a požaduje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a civilním soudům uložil jeho žalobu o vyklizení domu projednat znovu, resp. provést takové posouzení věci, které by bylo pro stěžovatele příznivější.

Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal. Nejvyšší soud, jakož i Krajský soud v Praze, zejména dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997,

sp. zn.

[N 24/7 SbNU 153, srov. též např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006,

sp. zn.

(N 70/40 SbNU 691), nebo ze dne 12. 7. 2006,

sp. zn.

(N 132/42 SbNU 57), všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz].

Obecné soudy nevykročily z ústavního rámce své rozhodovací činnosti při objasnění skutkového stavu věci, a to jak ve vztahu k otázce, které osoby předmětný dům v době rozhodnutí obývaly, tak ani co do zjištění, jaké věci v něm byly uloženy, komu patřily a jak s nimi bylo nakládáno. Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele ani ve vztahu k právnímu hodnocení věci, které obecné soudy zaujaly. Zejména se jedná o závěr, že žaloba stěžovatele nemůže být důvodná za situace, kdy žádný z žalovaných dům neobývá a nadále v něm bydlí pouze stěžovatel a jeho bývalá manželka. Ohledně věcí, které měli žalovaní v domě uloženy, pak stěžovatele krajský soud poučil o nutnosti jejich konkrétního označení a poskytl mu možnost žalobu v tomto směru doplnit; stěžovatel však této možnosti nevyužil a žalobu nedoplnil.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu