Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3063/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Šlingra, zastoupeného Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, č. j. -206, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015, č. j. -163, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 8. 2014, č. j. -126, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností došlou dne 14. 10. 2015, splňující formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení rozsudků obecných soudů ve věci jeho návrhu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a následné výpovědi. Ve věci bylo stěžovatelem podáno také dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 6. 8. 2015, č. j. -206, tak, že je podle odmítl pro neuplatnění přípustného dovolacího důvodu. Napadenými rozhodnutími došlo podle tvrzení stěžovatele k zásahu do jeho práva na svobodu projevu podle d (dále jen " ") a do práva na spravedlivý proces podle a 38 odst. 2 y.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že k rozvázání pracovního poměru se jeho bývalý zaměstnavatel rozhodl poté, co stěžovatel v pozici obchodního zástupce, podle svých slov s nejlepšími úmysly, oslovil e-mailem potenciálního obchodního partnera zaměstnavatele a ne zcela vhodně formulovaným textem jej upozornil na diskriminační podmínky a další vady vyhlášeného výběrového řízení, kterého se zaměstnavatel stěžovatele hodlal zúčastnit; upozornil jej i na možné právní kroky, které je připraven učinit. Stěžovatel namítá, že nelze tuto jeho aktivitu negativně postihovat, neboť tak činil veden čistými úmysly, se smyslem pro občanskou povinnost a jen se snažil chránit významné společenské hodnoty (viz dále). Toto své jednání považuje za chráněné ústavně zaručeným právem na svobodu projevu podle y. Obecné soudy při svém rozhodování nevzaly v potaz právě naznačenou ústavněprávní rovinu projednávaného sporu a rozhodly v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel dále vytýká soudům, že nijak nezohlednily, že stěžovatel svým jednáním především chránil zájmy společnosti na oprávněném využití finančních prostředků z Operačního programu podnikání a inovace, tedy programu hospodařícímu s veřejnými financemi. Náležitým nezohledněním této roviny sporu došlo k rozhodnutí v rozporu s principy spravedlivého procesu. Stěžovatel nakonec uvádí, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo také v důsledku pominutí jím předložených důkazů odvolacímu soudu.

Svoboda projevu, jak ji definuje , je předně politickým právem a není právem absolutním. Jeho základním smyslem je umožnit každému beztrestně se kriticky vyjadřovat například k osobám politiků, činnosti státu nebo územně samosprávných celků, či kritizovat poměry a fungování veřejné správy; právo nelze bez dalšího neomezeně rozšířit na projevy, které se těchto oblastí nedotýkají. Pracovněprávní vztahy jsou charakteristické principem nadřízenosti a podřízenosti, tedy povinností zaměstnanců jednat loajálně v zájmu zaměstnavatele a obecně se řídit jeho pokyny. Pokud stěžovatel v rámci takového vztahu jednal, navíc nikoliv na vnitropodnikové úrovni, ale při komunikaci s potenciálními obchodními partnery zaměstnavatele, musel mít jeho zájmy a svoji podřízenou pozici tím spíše na zřeteli. Svoboda projevu rozhodně nemůže být považována za univerzální liberační prostředek pro ospravedlnění jakéhokoliv činnosti jednotlivce, tím spíše ne v situaci, kdy může dojít k negativnímu zásahu do zájmů osoby, jejímž jménem jednotlivec jedná.

V případě, kdy je primární povinností stěžovatele jednat v zájmu zaměstnavatele, podle jeho pokynů a se zřetelem k dalším povinnostem vyplývajícím ze vzájemného pracovněprávního vztahu, je nutné posuzovat svobodu projevu především z této perspektivy. Dovolává-li se stěžovatel absolutního účinku práva na svobodu projevu, pak mu lze odvětit, že v absolutním měřítku mu do něj zasaženo nebylo. Jednání stěžovatele v rámci pracovněprávního vztahu mělo pouze pracovněprávní důsledky, jejichž přiměřenost však není Ústavní soud povolán posuzovat.

Aniž by Ústavní soud hodnotil pravdivost tvrzení, že se stěžovatel svým jednáním snažil chránit významné společenské hodnoty a jednal v zájmu ochrany veřejných financí, neshledal hledisko veřejného zájmu v tomto případě za natolik významné, aby na jeho základě mohl zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pominutí předložených důkazů odvolacím soudem, resp. jejich nezhodnocení ke spokojenosti stěžovatele, rovněž není důvodem k zásahu Ústavního soudu (tím by mohlo být až neodůvodněné neprovedení navržených důkazů).

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží výlučně obecným soudům. Jestliže obecné soudy při této činnosti respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení, resp. znovu posuzovat zjištěný skutkový stav. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán až tehdy, pokud z jejich strany dojde k tak extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, v důsledku čehož rozhodnutí svědčí o možné libovůli obecných soudů. Judikaturu Ústavního soudu, na kterou stěžovatel několikrát v ústavní stížnosti poukazuje (např.

sp. zn.

, nebo

), nelze na tento případ ani v jednom případě účinně aplikovat, neboť stěžovatelem citované pasáže jsou vždy vytrženy z širšího kontextu a vždy je smysl těchto pasáží podmíněn existencí konkrétní okolnosti, která v případě stěžovatelova případu absentuje.

Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do ústavně zaručených práv na svobodu projevu a že by v nich došlo k nadneseným případům porušení práv na spravedlivý proces, jak se stěžovatel domnívá.

Vzhledem k výše uvedenému rozhodl Ústavní soud o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu