Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3020/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Františka Břicháčka, t. č. ve Vazební věznici v Praze - Ruzyni, zastoupeného JUDr. Danielem Teleckým, Ph. D., advokátem se sídlem advokátní kanceláře v Chomutově, Klostermannova 138, směřující proti usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. července 2015, č. j. -55, ze dne 7. července 2015, č. j. -30, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2015, č. j. -116, a č. j. -131, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaném rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v odstavci 2, v odstavci 2, v odstavci 1 a v odstavci 2 d (dále jen " ").

Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. července 2015 byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby; nebyla přijata záruka jeho otce, nebyl přijat jeho slib a účelu vazby nebylo možno dosáhnout ani dohledem probačního úředníka. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. -116 byla zamítnuta následná stížnost stěžovatele jako nedůvodná.

Dále Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 7. července 2015 rozhodl, že stěžovatel se ponechává ve vazbě podle ustanovení § 67 písmene a) trestního řádu. Následnou stížnost stěžovatele Krajského soudu v Ostravě usnesením č. j. -131 zamítl jako nedůvodnou.

Stěžovatel uvádí, že stížnostní soud v jeho věci, ať z neznalosti či úmyslně, nedodržel ústavní kautely, které mu zaručují slyšení v kontradiktorním řízení. K tomu odkázal na nálezy

sp. zn.

či

sp. zn.

a rovněž na ustanovení § 74 a § 240 trestního řádu. Uvedl dále, že se svého práva být slyšen před stížnostním soudem dovolával opakovaně, a to jak v předchozím řízení (ve stížnosti ze dne 20. 3. 2015, strana 86), tak ve stížnosti ze dne 15. 7. 2015 na straně 90, i ve stížnosti ze dne 17. 7. 2015 na straně 91.

Podle stěžovatele se dále Krajský soud v Ostravě rozhodnutím č. j. -131 pokusil legalizovat nepatřičný a protiústavní postup soudu prvního stupně, který rozhodl, aniž by byl stěžovatel slyšen a byla mu tak dána možnost vyjádřit se k vazebním důvodům. Krajský soud k tomu nepřiléhavě odkázal na ustanovení § 73d odstavec 3 písmeno b) trestního řádu; stěžovatel poukazuje na soudem nerespektovaný nález Ústavního soudu

sp. zn.

. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i dalších stěžovatelem zaslaných písemností, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Při rozhodování o vazebních důvodech hodnotí obecné soudy situaci, která je jim předestřena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejích důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Jejich řízení je přitom přesně definováno zákonem, který stanoví meze, v jejichž rámci mají soudy rozhodovat, a které, jsou-li překročeny, zakládají důvod ke zrušení protiprávního rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je právě posouzení toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí orgán veřejné moci nepochybil způsobem zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání konkrétního rozhodnutí měl pravomoc, hodnověrné, přezkoumatelné a zákonné důvody.

Stěžovatel má v ústavní stížnosti především za to, že v jeho případě Krajský soud v Ostravě nedostatečně odůvodnil, proč rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě, aniž jej k tomu slyšel ve veřejném jednání, přičemž ve druhém případě nebyl slyšen ve vazebním zasedání ani soudem prvního stupně. Ústavní soud však má za to, že v napadeném rozhodnutí je dostatečně a srozumitelně odůvodněno, co soud vedlo pro opakované vyslovení daného závěru.

Stěžovatel bagatelizuje zákonné oprávnění soudů při rozhodování o vazbě, které je definováno v § 73d odstavci 3 trestního řádu, který se aplikoval právě v případě stěžovatele. Citované ustanovení upravuje obligatorně, kdy má proběhnout vazební zasedání (požádá-li o to obžalovaný výslovně), upravuje však rovněž čtyři důvody, kdy ani v takovém případě není vazební zasedání nutné. Podle písmene b) daného ustanovení se vazební zasedání nemusí konat, jestliže byl obviněný k vazbě slyšen v posledních šesti týdnech, neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodování o vazbě nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně rozhodnutí.

Jak je z datování jednotlivých rozhodování o vazbě patrné, Okresní soud v Ostravě rozhodoval nejprve ve vazebním zasedání dne 1. července 2015 (č. j. -55), následně dne 7. července 2015 (č. j. -30) již v zasedání neveřejném, neboť mezi oběma zasedáními neuplynula doba šesti týdnů. Rozhodnutí napadl stěžovatel opravnými prostředky a krajský soud o nich rozhodoval 30. července 2015, tedy stále ještě ve lhůtě presumované v ustanovení § 73d odstavci 1 písmenu b) trestního řádu.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil i stejnopisy stížností z 15. a 17. července 2015, jimiž brojil proti prvostupňovým rozhodnutím (přílohy E, F a příloha G vztahující se k předchozímu rozhodování o vazbě), měl Ústavní soud možnost seznámit se s důvody, jimiž stěžovatel prokazoval nadbytečnost vazebního stíhání a dokládal nezbytnost vazebního zasedání. Uvedené stížnosti jsou velice obsáhlé (E i F po 106 stranách textu) a s výjimkou několika úvodních odstavců i obsahově totožné. Po vyslovení nesouhlasu s rozhodnutím okresního soudu je nejprve odkaz na judikaturu Ústavního soudu, následně jsou, poněkud nepřehledně a kompletně opsány judikáty, zejména Ústavního soudu. Stížnosti jsou zakončeny konstatováním, že z uvedeného plyne nutnost zkoumat vazební důvody podrobněji. Požadavek na konání vazebního zasedání se však Ústavnímu soudu nepodařilo nalézt ani na začátku ani na konci stížností; na stránkách 90 a 91 stížností je přepis nálezu

sp. zn.

.

Z uvedeného je patrné, že i v tomto případě se vazební zasedání nekonalo zcela v souladu se zákonem, a to bez ohledu na nespokojenost či nesouhlas stěžovatele. Pokud tedy stěžovatel napadl rozhodnutí o vazbě s tvrzením zásahu do jeho zaručených práv a svobod, konstatuje Ústavní soud, že právo na spravedlivý proces zakotvené v a následných y, ani právo na osobní svobodu podle odstavce 2 y, v projednávaném případě porušeno nebylo. O ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl oprávněný orgán, který dospěl k závěru o důvodnosti dalšího trvání vazby. Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s takovým rozhodnutím souhlasit, nicméně orgány činné v trestním řízení postupovaly v intencích zákona, nepřekročily meze stanovené ústavním pořádkem a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelův odkaz na judikáty Ústavního soudu je nepřípadný, neboť právě jím v ústavní stížnosti zmíněná rozhodnutí vedla k vytvoření institutu vazebního zasedání, který byl do trestního řádu včleněn novelou účinnou od 1. ledna 2012 (č. ).

Podle ustanovení odstavce 2 písmene a) senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu