Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3709/2022

23 Cdo 3709/2022-182

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce P. L., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Dagmar Kolákovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Slovanská 3240/7, proti žalovanému B. L., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Josefem Sedláčkem ml., advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, o zaplacení 788.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2022, č. j. -138, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 7. 2022, č. j. -143, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:(dle )

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 9. 2021, č. j. -54, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 788.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 6. 2022, č. j. -138, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 7. 2022, č. j. -143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti jeho oběma výrokům, podal žalovaný (dále též jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dle , (dále jen „ “), spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále se jedná o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a v poslední řadě se jedná o právní otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. Ve smyslu uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci provedeného odvolacím soudem v otázkách promlčení, opomenutého důkazu a poučovací povinnosti soudu.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání žalovaného se žalobce vyjádřil tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v , oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení ( a 4 ), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované a zda je přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolání není přípustné.

Předně přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatele, že otázka, zda lze uznat dluh před jeho splatností i za účinnosti , (dále jen „o. z.“), má být s ohledem na o. z. posouzena jinak, než jak byla posouzena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. .

Ve shora citovaném rozsudku Nejvyšší soud v poměrech , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), dovodil, že podle ustanovení věty druhé obč. zák. lze uznat právo až po jeho vzniku, byť před jeho splatností.

Shora uvedený závěr přijatý v citovaném rozhodnutí se prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. , či ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. , v nichž Nejvyšší soud uvedl, že lze uznat dluh splatný i nesplatný. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod se od tohoto závěru odchýlit. Shodně v literatuře viz např. Tégl, Weinhold in Melzer, F., Tégl, P. a kol. - velký komentář. Svazek III. -654. Praha: Leges, 2014, s. 1018, marg. č. 13; Svoboda in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. : komentář. Svazek I ( až 654). 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 1511; a Brim in Lavický, P. a kol. I. Obecná část ( -654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 2103, marg. č. 10; Horák, Bříza in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 2227, marg. č. 8.

Závěr odvolacího soudu stran posouzení námitky promlčení je tedy v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. , je nepřípadný, neboť v tam souzené věci, za odlišné skutkové situace, Ústavní soud pouze uvedl, že odůvodnění odvolacího soudu, proč nelze námitce promlčení vyhovět, za objektivně racionálně akceptovatelné považovat nelze. Přisvědčil přitom názoru stěžovatelky, jež byla v postavení spotřebitele (šlo o smlouvu o úvěru), že jestliže je prodloužení promlčecí doby institutem k ochraně věřitele, stěžovatelka v pozici spotřebitelky o výhody zákonné kratší promlčecí doby přichází. V nyní posuzované věci ze skutkových zjištění neplyne, že při uzavírání smlouvy byl žalovaný v postavení spotřebitele.

Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že neprovedl (o předloženém důkazním návrhu nebylo nijak rozhodnuto) důkaz čestným prohlášením ani výslechem R. K., jehož čestné prohlášení bylo u odvolacího jednání předloženo k důkazu, neboť se jednalo o nově opatřený důkaz (a tudíž přípustný podle ), neformuluje otázku výkladu procesního práva, jejímž prostřednictvím by bylo možné založit přípustnost dovolání, ale poukazuje toliko na tvrzenou vadu řízení, k níž je dovolacímu soudu zákonem umožněno přihlížet jen u přípustného dovolání (viz ), což v daném případě není.

Pokud jde o námitky směřující do způsobu, jakým soud prvního stupně poučoval žalovaného podle a při jednání dne 1. 9. 2021, pak tyto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.

Dovolatel konkrétně namítl, že procesní poučení nebylo dostatečné, když nebyly ani konkretizovány následky spojené s nevyhověním druhé výzvě (odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. ).

Přitom odvolací soud uvedl (a z obsahu spisu se podává), že soud prvního stupně žalovaného (opětovně) poučil podle , vyzval ho k označení dalších důkazů k prokázání tvrzení o tom, že žalovaný půjčenou částku uhradil, a upozornil ho na následky nevyhovění této výzvy.

Dovolatel dále (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ) namítá, že pokud soud dospěl k závěru, že žalovaný neunesl břemeno tvrzení, neboť tvrzení žalovaného o konkrétních okolnostech úhrady dlužné částky jsou i po poučení podle nedostatečná, skutková tvrzení nejsou ani po poučení dostatečně přesná a určitá, pak měl být žalovaný opětovně poučen podle , a nikoliv jen podle V této souvislost předkládá dovolacímu soudu otázku, zda má být účastníku řízení poskytnuto poučení podle opakovaně, pokud jeho již dříve na výzvu doplněná tvrzení nepovažuje soud za dostatečná.

Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení takto formulované otázky nezávisí. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže při ústním jednání dne 1. 9. 2021 poučil žalovaného podle a 3 k doplnění tvrzení v tom smyslu, jak konkrétně, tedy kde, kdy, v jakých termínech, před kterými konkrétními osobami, mělo dojít k úhradám dlužné částky s tím, že tato konkrétní tvrzení je třeba i prokázat […], a jestliže žalovaný dotvrdil, že ke splacení dlužných částek došlo v restauracích na konci října či na začátku listopadu 2016, kdy byl přítomen G., tak soud nepochybil, jestliže opětovně vyzval žalovaného podle , aby označil další důkazy k prokázání svých tvrzení.

Samotnou otázkou opakovaného poučení podle se tedy odvolací soud nezabýval. Přitom skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení dovolatelem vymezené otázky závisí (že bylo pro napadené rozhodnutí určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

Pokud jde o odkazy dovolatele na již výše uvedená rozhodnutí (a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v nichž Nejvyšší soud uvedl, že poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení totiž soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný, pak s těmito rozhodnutími je postup soudu prvního stupně v souladu. Jak odvolací soud uvedl (a z obsahu spisu se podává), soud prvního stupně opětovně vyzval žalovaného podle , aby označil další důkazy k prokázání svých tvrzení.

Odkazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. , pak není zřejmé, v čem se měl odvolací soud podle názoru dovolatele od tohoto rozhodnutí odchýlit.

Dovolatel dále namítá, že způsob poučení (tj. podle a současně i podle ) mu nedal fakticky možnost výzvu podle splnit. V této souvislosti dovolatel předkládá dovolacímu soudu otázku, zda lze provést vůči účastníku řízení výzvu podle současně s poučením podle Dovolatel má za to, že při řešení této otázky se soudy nižších stupňů odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2012“), neboť dle jeho názoru bylo poučení podle provedeno ryze formálně bez možnosti na něj reagovat.

Postup soudu prvního stupně, jenž měl odvolací soud za správný, však není v rozporu s výše uvedeným rozsudkem R 59/2012, v němž Nejvyšší soud dovodil, že nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle ustanovení a odst. 3 dříve, než nastala koncentrace řízení (ač se tak objektivně mělo stát), nebrání ustanovení tomu, aby tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala.

Odvolací soud přitom uvedl (a z obsahu spisu se také podává), že žalovaný byl (opětovně) poučen podle , načež právní zástupce žalovaného požádal o poskytnutí dodatečné lhůty k doplnění dalších důkazů o tom, že žalovaná částka byla zaplacena, a to zejména svědeckými výpověďmi osob. Soud prvního stupně jeho žádosti nevyhověl a na to dal poučení podle o koncentraci řízení. Odvolací soud dodal, že soud prvního stupně nepochybil v tom, že žalovanému neposkytl další dodatečnou lhůtu k doplnění dalších důkazů, neboť z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že žalovaný měl již dostatečný časový prostor pro to, aby tak učinil.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že takový postup, jímž soud prvního stupně při jednání žalovaného podle (opětovně) poučil a následně na to soud poučil účastníky podle o koncentraci řízení, není v rozporu s výše citovaným rozhodnutím.

K tomu, že postup soudu prvního stupně je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, lze (a to i ve vztahu k výše uvedené otázce dovolatele) odkázat např. na rozsudek ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. , v němž se Nejvyšší soud zabýval vztahem poučovací povinnosti soudu podle a 3 a koncentrace řízení podle (jejich korelaci) (viz např. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. ). Na tom, že postup soudu prvního stupně, pokud jde o poučení podle , je v souladu s rozhodovací praxí (viz výše), nic nemění ani námitka žalovaného, že pokud soud nevyhověl jeho žádosti o poskytnutí lhůty, měl jej vyzvat a umožnit mu doplnit tvrzení a důkazy ihned u jednání. Z obsahu spisu však plyne, že právní zástupce žalovaného na poučení podle při jednání reagoval, když navrhl důkaz provedením svědeckých výpovědí osob.

Námitka, že reakce žalovaného na výzvu podle před koncentrací řízení není v protokolu zachycena, představuje toliko vadu řízení, k níž je dovolacímu soudu zákonem umožněno přihlížet jen u přípustného dovolání (viz ). Navíc odvolací soud uvedl, že žalovaný byl poučen podle , načež právní zástupce žalovaného reagoval tím, že požádal o poskytnutí dodatečné lhůty k doplnění dalších důkazů (viz také protokol z jednání ze dne 1. 9. 2021).

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda je povinností soudu v případě nevyhovění žádosti účastníka řízení o poskytnutí dodatečné lhůty pro doplnění tvrzení a důkazních návrhů, opětovně účastníka poučit a vyzvat tak, že je povinen tvrdit a navrhovat důkazy ihned bez poskytnutí lhůty, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení takto formulované otázky nezávisí (srov. již výše cit. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. ).

Lze tedy uzavřít, že neshledal-li odvolací soud v postupu, jakým soud prvního stupně poučoval žalovaného podle a , nesprávnost, není jeho posouzení týkající se dovolatelových námitek v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž dovolatel v dovolání odkazuje.

Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v tak nebyly naplněny a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle odmítl.

Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Podle však není dovolání proti výrokům o nákladech řízení přípustné.

Dovolatel rovněž navrhl odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozhodnutí. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s věta druhá neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 3. 2023

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu