Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1105/15

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rastislava Sabola, zastoupeného Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou, se sídlem Bucharova 1314/8, 158 00 Praha 13, proti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 21. 9. 2012 sp. zn. V 208-2/2012 , proti příkazu k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2013 sp. zn. , V 1-1/2013-BŘ, proti příkazu k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Městského soudu v Praze dne 15. 5. 2013 sp. zn. , proti příkazu k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Městského soudu v Praze dne 11. 9. 2013 sp. zn. , a proti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 2. 2014 č. j. -3, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, Městského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2015, stěžovatel napadl v záhlaví označené příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, respektive k prodloužení doby trvání takovéhoto odposlechu a záznamu.

Ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, resp. nahrazovat.

V případě problematiky odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pořízeného dle § 88 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nutno z hlediska prostředků, které je třeba před případným podáním ústavní stížnosti vyčerpat, rozlišovat, zda se stěžovatel snaží zpochybnit tento odposlech a záznam (respektive jeho nařízení) pokud jde o jeho procesní použitelnost v proti němu vedeném trestním řízení, či jej chce napadnout z jiné pozice. V prvém případě může stěžovatel ústavní stížnost podat až jakožto odsouzený proti poslednímu v daném řízení vydanému rozhodnutí ve věci samé (totiž rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání). V druhém případě připadá v úvahu podání ústavní stížnosti z pozice uživatele odposlouchávané stanice ve smyslu § 88 odst. 2, 8 trestního řádu, kdy je ovšem nezbytné vyčerpat opravný prostředek dle § 314l a násl. trestního řádu, když trestní řád za tímto účelem zakotvuje zvláštní řízení určené právě k přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (srovnej i Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád. Komentář; 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3626).

Stěžovatel ústavní stížností nenapadá žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by bylo vydáno v řízení, ve kterém by byl shledán vinným nějakým trestným činem, a stejně tak ani nenapadá žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by bylo vydáno v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dle § 314l a násl. trestního řádu. Zároveň ani neuvádí žádné argumenty, proč se domnívá, že by ústavní stížnost mohla být v této fázi přesto považována za přípustnou.

Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle jako nepřípustný.

Závěrem lze nad rámec věci podotknout, že ani pokud by vyčerpání uvedených prostředků Ústavní soud nepožadoval, nemohlo by to vést k meritorní přezkoumatelnosti podané ústavní stížnosti, nýbrž tato by v takovém případě musela být odmítnuta jako podaná po lhůtě. Jestliže by totiž Ústavní soud hodnotil příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, respektive k prodloužení doby trvání takovéhoto odposlechu a záznamu, jako zásahy orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv, u kterých zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, bylo by dle podání ústavní stížnosti omezeno objektivní jednoletou lhůtou běžící ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.

Třeba připomenout, že i když by se mohlo zdát, že posledně uvedené ustanovení se týká pouze jiných zásahů orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, není tomu tak [viz legislativní zkratku "zásah orgánu veřejné moci" zavedenou v téhož zákona]. Podle tohoto odstavce je třeba přitom počítat lhůtu k podání ústavní stížnosti i proti těm rozhodnutím orgánů veřejné moci, která jsou vydávána v jednoinstančním řízení a proti nimž neexistuje žádný prostředek nápravy. Lhůta k podání ústavní stížnosti je konstruována v tomto případě jako dvouměsíční subjektivní lhůta, která se začne odvíjet ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nemůže však za žádných okolností překročit jednoroční objektivní lhůtu počítanou ode dne, kdy k zásahu skutečně došlo. Po uplynutí této lhůty nelze již ústavní stížnost podat, i kdyby se stěžovatel o zásahu dozvěděl až později nebo jen krátce před jejím koncem. Všechny ústavní stížností napadené příkazy přitom byly vydány více než o rok dříve, než došlo k jejímu podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

JUDr. Radovan Suchánek v. r.

soudce zpravodaj