Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3266/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Aleny Najgebaurové, advokátky se sídlem Sochařská 318/6, Praha 7, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. května 2015 sp. zn. a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2015 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 6. 11. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že obecné soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených práv chránících majetek podle Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a podle d (dále jen " "), do práva na podnikání a práva opatřovat si prostředky pro své životní potřeby podnikatelskou činností podle y, resp. že neposkytly ochranu jejím základním právům ( y), a porušily její právo na spravedlivý proces garantované y a právo vyjádřit se k věci zaručené y.

2. Výrokem I napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla v trestní věci odsouzeného L. K. podle § 151 odst. 3 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") stěžovatelce coby ustanovené obhájkyni přiznána odměna, náhrada hotových výdajů a náhrada za promeškaný čas v celkové výši 93 420 Kč a výrokem II naopak nebyla přiznána náhrada cestovného automobilem Ford Focus (bod 1), výdaj na pořízení fotokopií spisu ve výši 494 Kč (bod 2) a náhrada za promeškaný čas ve výši 6 400 Kč (bod 3).

3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo ke stížnosti stěžovatelky usnesení obvodního soudu podle § 149 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. ř. zrušeno ve výroku pod bodem II/1, a obvodnímu soudu bylo uloženo, aby v rozsahu zrušení o věci znovu jednal a rozhodl, jinak zůstalo usnesení obvodního soudu nezměněno.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že přemisťování z jejího sídla do Justičního areálu v Mičánkách a do Vazební věznice Praha-Pankrác či Praha-Ruzyně klade značné časové nároky, načež s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005

sp. zn.

(N 179/38 SbNU 435) i usnesení Vrchní soudu v Praze ze dne 3. 2. 2015 č. j. -843 vytkla obvodnímu i městskému soudu vadný výklad ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, dle něhož náhradu za promeškaný čas na území hl. m. Prahy s ohledem na dostatečnou dostupnost městské hromadné dopravy přiznat nelze. Argumentovala přitom tím, že situace v Praze je s ohledem na její velikost specifická, kdy časová a dopravní dostupnost se může značně lišit, což uvedené soudy nezohlednily.

5. Podle stěžovatelky obecné soudy vadně vyložily advokátní tarif, i pokud jde o náhradu výdajů za pořízení fotokopií spisu. Ze závěru obvodního soudu totiž není zřejmé, s jakým úkonem právní služby měl být režijní paušál 300 Kč spojen (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), nadto výdaj na pořízení fotokopií činil 494 Kč, a tudíž by režijním paušálem nemohl být pokryt, i kdyby s určitým úkonem právní služby spojen byl. Městský soud se těmito námitkami nezabýval a závěr obvodního soudu potvrdil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka coby advokátka nemusí být právně zastoupena podle až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a stanoviska Ústavního soudu (stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. ), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario); přípustná však není ve vztahu k výroku pod bodem II/1 obvodního soudu, resp. "zrušujícímu" výroku městského soudu, neboť v tomto ohledu soudní řízení dále probíhá.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

8. V prvé řadě, jak plyne z povahy věci, nemůže být ústavní stížnost opodstatněná proti těm výroků napadeným rozhodnutím, jimiž byla stěžovatelce odměna a náhrada přiznána, ostatně v tomto bodě ani žádné námitky stěžovatelka nevznesla. Jde-li o zbývající část ústavní stížnosti, stěžovatelka jako obhájkyně měla být postupem obecných soudů zkrácena na částce 6 400 Kč, představující náhradu za promeškaný čas, a 484 Kč, představující náhradu hotových výdajů. Z toho zřetelně plyne, že se jedná o tzv. bagatelní věc, a sama tato skutečnost zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné [viz v obdobných věcech vydaná usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010

sp. zn.

, ze dne 1. 3. 2012

sp. zn.

, ze dne 13. 3. 2013

sp. zn.

(tato a níže zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz)]; jinak by tomu mohlo být za předpokladu, že by posuzovaný případ provázely takové (mimořádné) okolnosti, které by jej z hlediska ústavnosti (naopak) významným činily (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014

sp. zn.

). Bylo přitom na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a doložila), proč napadená rozhodnutí přesto vyvolávají v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014

sp. zn.

), což se nestalo.

9. K tomu možno dodat, že otázka ústavně konformního výkladu ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu byla Ústavním soudem vyřešena v nálezu

sp. zn.

, na který stěžovatelka poukázala. Podle něho není rozhodující, zda se advokát "přesouvá ze svého sídla či bydliště do jiného kraje, okresu, obce, městské části či ulice, nýbrž to, jaká je vzdálenost těchto dvou míst, jak jsou tato dvě místa objektivně dopravně dostupná atd.". Ústavní soud tak v tomto nálezu - jak se konstatuje v "navazujícím" usnesení ze dne 6. 12. 2007

sp. zn.

- při výkladu předmětného ustanovení oslabil význam hlediska "místa" jakožto "obce", a naopak zdůraznil hledisko "vzdálenosti" a "dopravní dostupnosti"; v uvedené věci následně Ústavní soud akceptoval postup obecného soudu, který stěžovatelovu konkrétní situaci neshledal "mimořádnou" v tom smyslu, že by spojení k místu procesních úkonů představovalo zátěž nad běžnou, resp. očekávatelnou míru (odpovídající zátěži spojenou typicky s "týmž místem"); k tomu možno poznamenat, že stěžovatel jako advokát (obhájce) měl sídlo advokátní kanceláře rovněž v Praze a veškeré úkony tam rovněž byly činěny. Ke stejným závěrům dospěl Ústavní soud i v již zmíněném usnesení

sp. zn.

, k němuž možno poznamenat, že v tehdy řešené věci stěžovatelovo sídlo se sice nacházelo v Ostravě, nicméně uplatnil podobnou námitku jako stěžovatelka, konkrétně že cesta ze sídla jeho advokátní kanceláře na Okresní soud v Ostravě, kde vykonával úkony obhajoby, trvala skoro 40 minut.

10. Obecným soudům lze sice vytknout poněkud stručné odůvodnění jejich rozhodnutí (navíc v sobě skrývající riziko určité "paušalizace"), kdy městský soud toliko konstatoval, že v daném případě je dostupnost městské hromadné dopravy na území hl. m. Prahy dostatečná, nicméně ani z ústavní stížnosti samotné se nepodává, že by se v souzené věci jednalo o "mimořádnou situaci" ve výše uvedeném smyslu, a tedy že by závěry obecných soudů bylo možné za daných okolností označit za "excesivní", nadto o porušení ústavnosti by s ohledem na to, že jde o zjevně bagatelní věc, bylo možné uvažovat až v případě excesu zcela zásadního. Případná nejednotnost rozhodování, již stěžovatelka zmínila, je jevem jistě nežádoucím, nicméně Ústavní soud není orgánem, mezi jehož úkoly patří sjednocování judikatury obecných soudů.

11. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení , odst. 2 písm. a) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu