Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
90259.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 2957/15
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Bučka, zastoupeného JUDr. Petrou Tomšů, Ph.D., LL.M. Eur., advokátkou se sídlem Nové sady 996/25, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 10. 2013, č. j. 1 Nc 255/2006 -254, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 7. 8. 2014, č. j. 12 Co 122/2014 -352, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, č. j. 26 Cdo 274/2015 -399, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 2. 10. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "). Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 , čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listin y a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Kromě takto formulovaného petitu stěžovatel žádá odklad vykonatelnosti usnesení krajského soudu podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu . Stěžovatel jako povinný se totiž podle svého tvrzení bez své vlastní viny ocitl v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něj zvláště nepříznivé následky, přičemž oprávněný by naopak odkladem vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebyl vážně poškozen.
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z napadených rozhodnutí, vyplývá, že dne 3. 2. 2006 podala Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky proti stěžovateli návrh na nařízení exekuce k vymožení dlužného pojistného za stěžovatelem ve výši 184.927 Kč. Exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze 17. 2. 2006, č. j. 1 Nc 255/2006 -4. Z ústavní stížnosti rovněž vyplývá, že stěžovatel v minulosti opakovaně neúspěšně podal návrh na zastavení exekuce. Naposledy o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce soudy rozhodovaly ústavní stížností napadenými rozhodnutími - okresní soud stěžovatelův návrh zamítl, krajský soud jeho rozhodnutí potvrdil a dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatel se přitom domnívá, že obecné soudy během řízení vůbec nezohlednily, že v době, kdy okresní soud rozhodoval o návrhu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky na nařízení exekuce, platební výměry, od nichž je odvozována stěžovatelova povinnost plnit neuhrazené pojistné, stěžovateli vůbec nebyly doručeny a nemohou být tedy ani vykonatelné. Soudy totiž vycházely z informací o doručení předkládaných Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky, aniž by ovšem k této otázce provedly podrobnější dokazování. Soudy prý rovněž nezohlednily vznesenou námitku promlčení.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
4. K věci samé je třeba nejprve poukázat na konstatování Nejvyššího soudu v ústavní stížností napadeném usnesení (proti němuž se stěžovatel v ústavní stížnosti nevymezuje), že námitku o nedoručení platebních výměrů (tedy exekučních titulů) stěžovatel vznesl poprvé až v dovolání (což plyne i z odůvodnění usnesení krajského soudu - pozn. Ústavního soudu), a proto k ní Nejvyšší soud jako k nepřípustné novotě nepřihlížel. Stejně tak se v rekapitulaci dovolání uvádí (a odůvodnění krajského soudu tomu opět nasvědčuje), že stěžovatel jako odvolatel toliko z opatrnosti vznesl námitku promlčení. Za této situace ovšem Ústavní soud hodnotí argumentaci stěžovatele jako poněkud účelovou. Ostatně sám stěžovatel v textu ústavní stížnosti připouští, že soudy i bez jeho námitky zkoumaly vykonatelnost exekučních titulů a zabývaly se též otázkou doručení vycházeje z dokladů předložených oprávněnou, jež stěžovatel toliko neurčitě zpochybňuje požadavkem nutnosti dalšího dokazování.
5. Nelze konečně - a to zejména - přehlédnout ani tvrzení samotného stěžovatele, že první návrh na zastavení exekuce podal již dne 19. 9. 2006. To logicky znamená, že minimálně od tohoto okamžiku o existenci platebních výměrů musel vědět. Přesto však jejich doručení zpochybňuje až o několik let později, a to teprve v rámci dovolacího řízení a na něj navazující ústavní stížnosti. Takovýto postup však nemůže vést k závěru o důvodnosti poskytnutí ústavněprávní ochrany stěžovateli, nýbrž naopak svědčí o tom, že se stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti snaží situovat Ústavní soud do role jakési kvaziodvolací instance v rámci obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
6. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší námitku promlčení - aniž by jí jakkoliv podrobně argumentačně podložil - pak Ústavní soud konstatuje, že již jen z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu se podává, že exekuční tituly nabyly právní moci dne 15. 10. 2005 a k nařízení exekuce došlo výše citovaným usnesením ze dne 17. 2. 2006. Uvedenou dataci stěžovatel v ústavní stížnosti opět nezpochybňuje a nelze tedy než konstatovat, že námitka promlčení stěžovatelem vznesená není důvodná, a to s přihlédnutím ke znění ustanovení § 16 odst. 2 věta druhá zákona České národní rady č. 592/1992 Sb. , o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění od 1. 1. 2008 [srov. k tomu v podrobnostech například odst. 19 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2010, č. j. 5 Afs 86/2009 -55, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná pod www.nssoud.cz].
7. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
8. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotném návrhu, nepřipadá z povahy věci do úvahy ani odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ) a o této žádosti proto Ústavní soud z důvodu procesní ekonomie ani nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu