Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3545/2022

26 Cdo 3545/2022-193

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce L. D.,se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Praha, Nádražní 58/110, proti žalované CEPS a.s., se sídlem Jesenice, Belnická 628, IČO: 25721551, zastoupené Mgr. Jiřím Oswaldem, advokátem se sídlem Praha, Bílkova 132/4, o zaplacení částky 236.350,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2022, č. j. -145, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.568,- Kč k rukám Mgr. Jiřího Oswalda, advokáta se sídlem v Praze, Bílkova 132/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 236.350,- Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení) z titulu náhrady škody (v podobě ušlého zisku), jež mu měla vzniknout tím, že žalovaná předčasně zrušila ubytování pro 12 osob v jeho penzionu P. (dále jen „Penzion“), které si u něj objednala na období od 10. července 2019 do 6. září 2019 (dále jen „rozhodné období“) a za které mu měla uhradit celkem částku 348.000,- Kč (dále jen „smlouva o ubytování“). Tvrdil, že této škodě přes veškerou snahu nemohl zabránit ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“).

Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. října 2021, č. j. -122, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. března 2022, č. j. -145, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku II. ohledně výše nákladů řízení; jinak ho v tomto výroku a v zamítavém výroku I. potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

Shodně se soudem prvního stupně z provedených důkazů mimo jiné zjistil, že smlouvu o ubytování sjednávali zástupci žalované ústní formou nejprve telefonicky s žalobcem a poté dne 21. února 2019 v žalobcově provozovně (v Penzionu) se svědkem Z. P. (provozním restaurace a baru v Penzionu), o němž měli v dobré víře za to, že je k tomuto jednání oprávněn (§ 430 odst. 2 o. z.). Stejně jako soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že žalovaná neodpovídá žalobci za vzniklou škodu ve smyslu 2330 odst. 2 o. z., neboť od smlouvy o ubytování důvodně odstoupila podle § 2001 ve spojení s § 2002 odst. 1 o. z.; žalobce totiž tuto smlouvu podstatným způsobem porušil tím, že nedodržel sjednanou podmínku ubytování, že každý z pokojů sloužících k ubytování bude mít vlastní sociální zařízení.

Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila) není z posléze uvedených příčin přípustné podle , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “).

Dovolatel v dovolání namítl, že soud prvního stupně, resp. odvolací soud neprovedl některé (v dovolání specifikované) důkazy, které navrhl k prokázání svých tvrzení, aniž by tento svůj postup blíže odůvodnil, resp. že z jednoho z provedených důkazů neučinil žádná skutková zjištění, aniž uvedl, proč považuje daný důkaz za nadbytečný; tím se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe zejména Ústavního soudu pojednávající o tzv. opomenutých důkazech. Dovolací soud však dospěl k závěru, že tomu tak v tomto případě není.

Soud v řízení rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy ( ). Neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl ( ), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. září 2020, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 23. února 2021, sp. zn. ; obdobně vyznívají rovněž závěry nálezů Ústavního soudu, na které odkázal dovolatel v dovolání). Jinými slovy řečeno, o „opomenutý důkaz“ jde obecně tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu a násl. d (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. srpna 2021, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 30. listopadu 2021, sp. zn. ).

V posuzované věci dovolatel v podání z 27. dubna 2020 (viz č. l. 24 až 26 spisu) navrhl provedení důkazu doklady o rezervacích učiněných před 4. březnem 2019 a poskytnutých ubytováních v pokojích tzv. hotelového typu v Penzionu na měsíce červenec a srpen 2019 k prokázání tvrzení, že pro rozhodné období byly již dva ze čtyř pokojů tzv. hotelového typu v Penzionu rezervovány pro třetí osoby a že tudíž ani nemohl „z povahy věci“ přislíbit zástupcům žalované, že jim bude ubytování zajištěno výhradně v pokojích tohoto typu. Stejným podáním navrhl provedení důkazu svým účastnickým výslechem, a to k prokázání okolnosti, že až do července 2019 nevěděl o tom, že žalovaná měla zvláštní požadavek na sjednané ubytování v tom smyslu, že bude zajištěno výhradně na pokojích s vlastním příslušenstvím (míněno s vlastním sociálním zařízením). S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem je evidentní, že uvedené důkazy směřovaly k prokázání skutečností, jež v tomto případě nebyly právně významné, neboť se týkaly výhradně toho, o čem měl dovolatel vědomost před uzavřením smlouvy o ubytování a jak to mělo (ryze hypoteticky) ovlivnit jeho jednání se zástupci žalované. V daném případě však obsah uvedené smlouvy sjednávali zástupci žalované naposledy dne 21. února 2019 v Penzionu se svědkem Z. P., a to za situace, v níž jednání jmenovaného svědka zavazuje dovolatele bez ohledu na to, zda k němu byl oprávněn (§ 430 odst. 2 o. z.). I kdyby tedy bylo v řízení prokázáno, že samotný dovolatel se zástupci žalované nesjednal smlouvu o ubytování obsahující ujednání o tom, že každý z pokojů sloužících k ubytování bude mít vlastní sociální zařízení, na právní posouzení věci by to nemělo žádný vliv. Zbývá dodat, že navrhl-li dovolatel svůj účastnický výslech snad i k prokázání okolnosti, že po vzniku sporu s žalovanou v červenci 2019 mu svědek Z. P. k jeho dotazu sdělil, že zástupci žalované nic nenamítali proti tomu, že dva z pokojů, které jim dne 21. února 2019 prezentoval jako pokoje připravené pro sjednané ubytování, měly sdílenou koupelnu, šlo i v tomto směru o důkazní prostředek, jenž měl prokázat tvrzení, jež nebylo pro právní posouzení věci relevantní. Není totiž rozhodné, co jmenovaný svědek sdělil dovolateli stran okolností sjednávání smlouvy o ubytování; podstatné je jen to, jaký obsah závazku v tomto směru skutečně dohodl se zástupci žalované.

Se zřetelem k řečenému lze tudíž konstatovat, že shora uvedené důkazy nemají povahu opomenutých důkazů v tom smyslu, že by jejich opomenutí vedlo k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces podle a násl. d a zakládalo tak přípustnost dovolání podle z důvodu, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, na níž je založeno napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

K důkazu doklady o rezervaci a poskytnutí ubytování v pokojích tzv. turistického typu v Penzionu v době před 10. červencem 2019, jehož provedení dovolatel navrhl ve svém podání z 27. dubna 2020 (viz č. l. 24 až 26 spisu), lze uvést následující. Zmíněný důkaz provedl soud prvního stupně při jednání dne 11. prosince 2020 (viz protokol o jednání na č. l. 82 až 84 spisu). V odůvodnění svého rozhodnutí pak v souladu s ustanovením uvedl důvody, pro které z něj neučinil žádná skutková zjištění – ve skutečnosti jej pokládal za nadbytečný, neboť dosud provedené důkazy podle jeho názoru postačovaly ke zjištění skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci. Podrobněji rozvádět, v čem je tento důkaz nadbytečný, přitom nemusel, jelikož to jasně plyne z jeho právního posouzení věci, pro nějž bylo podstatné jen to, že dovolatel nezajistil žalované ubytování výhradně v pokojích s vlastním příslušenstvím (sociálním zařízením), tedy v pokojích tzv. hotelového (nikoli turistického) typu. Vzhledem k tomu tedy ani v tomto případě nejde o tzv. opomenutý důkaz, jak jej pojímá ustálená judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.

Ve vztahu k důkazu výslechy hostů ubytovaných zejména v pokojích turistického typu v době před 10. červencem 2019, jejž dovolatel rovněž považoval za „opomenutý“, pak zbývá dodat, že podle obsahu spisu nebyl tento důkaz v průběhu řízení před soudem prvního stupně, tj. od jeho zahájení do vyhlášení rozsudku, označen dovolatelem natolik konkrétně, aby mohl být jednoznačně individualizován (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 24. září 2021 na č. l. 110 až 113 spisu). V tomto stádiu řízení jej přitom soud prvního stupně neprovedl ani postupem podle Dostatečně konkrétně byl daný důkaz označen až v dovolatelově odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz podání na č. l. 128 až 132 spisu). Z pohledu odvolacího soudu tak šlo o důkaz „nový“, jejž nemohl provést až v odvolacím řízení, neboť byl uplatněn teprve v odvolání v rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v ustanovení (k tomu viz např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněného pod č. 58/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z řečeného vyplývá, že dovolatel nepředložil k dovolacímu přezkumu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu Dovolací soud proto dovolání, pokud směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé, podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozsudku, tedy jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 14. 3. 2023

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu