Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2638/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Vertii Antonine, zastoupené JUDr. Danou Hanákovou, advokátkou se sídlem Hurbanova 1279/6, 142 00 Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -84 ze dne 21. 5. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 50.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení s tvrzením, že se jedná o rezervační poplatek složený v hotovosti žalovanému jako realitnímu zprostředkovateli, a to podle rezervační smlouvy, jejímž předmětem byla rezervace blíže specifikované bytové jednotky v katastrálním území Horoměřice, ale kterou stěžovatelka pokládala za absolutně neplatnou, přičemž žalovaný přes výzvu tuto částku stěžovatelce nevrátil. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. 11. 2014, č. j. -54, žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného však byl rozsudek nalézacího soudu v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze změněn tak, že žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že odvolací soud především nesprávně právně posoudil věc, když dospěl k závěru, že žalovaný vystupoval při uzavření rezervační smlouvy jako nepřímý zástupce dle plné moci majitele nemovitosti ze dne 25. 6. 2013 a neopřel svá tvrzení o žádnou právní normu. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně dle stěžovatelky řádně zdůvodnil, proč nepřichází v dané věci v úvahu nepřímé zastoupení vlastníka nemovitosti, což prý městský soud nezohlednil a nepřihlédl ani k tomu, že plná moc majitele nemovitosti ze dne 25. 6. 2013 nebyla součástí uzavřené rezervační smlouvy, když tuto žalovaný až dodatečně založil do soudního spisu. Odvolací soud v této věci dle názoru stěžovatelky nepostupoval při interpretaci obsahu rezervační smlouvy v souladu s platnou judikaturou a jeho odůvodnění je současně nepřezkoumatelné. Odvolací soud ve svém rozsudku především nezdůvodnil, resp. nesprávně zdůvodnil, proč je názor soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti rezervační smlouvy nesprávný a v čem konkrétně obvodní soud pochybil, ani řádně nezdůvodnil, v jakých skutkových okolnostech spatřuje nepřímé zastoupení a neopřel své závěry o žádné právní normy. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Podstata ústavní stížnosti spočívá pouze v polemice stěžovatelky s právním názorem odvolacího soudu, který je odlišný od právního posouzení nalézacího soudu. Tato polemika, jak plyne z předchozího odstavce, nemá v řízení o ústavní stížnosti své místo, ledaže by Ústavní soud dospěl k závěru, že zaujetím určitého právního názoru se odvolací soud dopustil excesu ve shora nastíněné rovině. K tomu však v posuzované věci zjevně nedošlo. Předně je třeba konstatovat, že nalézací soud, na rozdíl od soudu odvolacího, nezohlednil právní závěry, které se k dané problematice podávají z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně z jeho rozsudku sp. zn. ze dne 31. 5. 2004, v němž mimo jiné stojí, že "jiný subjekt se sám může zavázat, že do dohodnuté doby uzavře smlouvu, pouze je-li nepřímým zástupcem účastníka budoucí smlouvy (nepřímé zastoupení ustanovení § 22 a násl. ObčZ sice výslovně neupravuje, avšak připouští - např. v ustanovení § 737 ObčZ). Zatímco při přímém zastoupení činí zástupce právní úkony jménem zastoupeného a práva a povinnosti vznikají přímo zastoupenému, při nepřímém zastoupení činí nepřímý zástupce právní úkony svým jménem, avšak na cizí účet; to znamená, že sám se sice zavazuje, avšak je povinen převést později dalším právním úkonem vzniklé účinky na toho, v jehož prospěch jednal". Stěžovatelčin poukaz na tu pasáž v odůvodnění rozsudku obvodního soudu, v níž tento soud takovou možnost nepřímého zastoupení de facto popírá (str. 3 nahoře), tak nemůže obstát, poněvadž situaci vykreslenou citovaným judikátem (nesprávně) vylučuje. Sotva lze přitom citaci této části rozhodnutí Nejvyššího soudu pokládat za vytrženou z kontextu, jak se domnívá stěžovatelka, neboť ze strany dovolacího soudu šlo o rozšíření možností, za kterých lze závazek uzavřít smlouvu s osobou, která není bezprostředním účastníkem tohoto samotného právního vztahu, pokládat (ještě) za platný. Že v případu řešeném Nejvyšším soudem v judikátu sp. zn. takováto situace po skutkové stránce nenastala, na věci ničeho nemění; podstatné je, že Nejvyšší soud sám tuto situaci připustil. Je přitom nerozhodné, zda plná moc vlastníka nemovitosti je či není součástí uzavřené rezervační smlouvy, neboť bylo odpovědností stěžovatelky jako jednoho z kontrahentů, aby se o pravdivosti tvrzení žalovaného o tom, že byl skutečně vlastníkem dané nemovitosti pověřen obstaráním příležitosti uzavřít s tímto vlastníkem smlouvu budoucí o smlouvě kupní nebo přímo kupní smlouvu (ustanovení 2.1 čl. I předmětné rezervační smlouvy), patřičně přesvědčila (srov. ustanovení "2.IV" čl. IV rezervační smlouvy). Tato skutečnost také v řízení jako pravdivá vyšla najevo.

Ústavní soud v rozhodnutí odvolacího soudu tedy žádný exces neshledal. Za těchto okolností mu tudíž nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 4. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu