Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3028/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Josefem Pelechem, Ph.D., advokátem se sídlem Plzeň, Kardinála Berana 1157/32, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, č. j. -43, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 1. 2015, č. j. -456, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 7. 2014, č. j. -365, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 23. 7. 2014, č. j. -365, stěžovatele uznal vinným, že v rozporu s povinnostmi policisty sdělil v celkem osmi případech informace, které získal v rámci výkonu služby komisaře Policie České republiky, působícího v odboru služby kriminální policie a vyšetřování Městského ředitelství Plzeň, 3. oddělení obecné kriminality; tyto služební informace sděloval osobám, kterým by jinak nebyly volně dostupné, a to k jejich soukromým účelům, konkrétně za účelem vymáhání pohledávek. Tím spáchal pokračující přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle , , ve znění pozdějších předpisů, za což byl okresním soudem odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 18 měsíců s tím, že výkon trestu se odkládá na zkušební dobu v trvání 2 roků; současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce v ozbrojených a bezpečnostních sborech na dobu 2 let.

Krajský soud Plzni rozsudkem ze dne 21. 1. 2015, č. j. -456, zrušil rozsudek okresního soudu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele za tentýž trestný čin odsoudil k trestu odnětí svobody v téže výměře s tím, že výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku; trest zákazu činnosti neuložil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 6. 2015, č. j. -43, odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu.

Proti usnesení Nejvyššího soudu, proti rozsudku krajského soudu a proti rozsudku okresního soudu se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 9. 10. 2015, ve které navrhl, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil. Namítal zásah do práva na soudní ochranu podle a násl. d.

Stěžovatel brojil proti porušení práva na spravedlivý proces, které spatřoval v tom, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 3. 2014, č. j. -338, rozhodl o zrušení původního (zprošťujícího) rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 12. 2013, č. j. -319, v neveřejném zasedání; stěžovatel si je vědom, že zákon takový postup předvídá, domnívá se však, že v jeho případě k němu nebyly dány podmínky a mělo být rozhodnuto ve veřejném zasedání. Dále namítal zásah do práva navrhovat a vyjadřovat se k důkazům, neboť v řízení před odvolacím soudem k vydání rozsudku ze dne 21. 1. 2015 nebyl proveden stěžovatelem navrhovaný doplňující důkaz spisem jiného propuštěného policisty Stanislava Körbera, přičemž tento postup ani nebyl krajským soudem odůvodněn. Podle stěžovatele předmětný skutek mimoto nemohl být kvalifikován jako trestný čin, a to již pro absenci subjektivní stránky; předmětné informace totiž sděloval neoprávněným osobám v rámci operativního pronikání do zájmového prostředí za účelem odhalování trestné činnosti.

Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu .

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval tvrzeními, která byla vypořádána již v řízení před obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal.

Nejvyšší soud, Krajský soud v Plzni, jakož i Okresní soud Plzeň-město dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997,

sp. zn.

(N 24/7 SbNU 153, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy se adekvátně vypořádaly se všemi důkazy, resp. návrhy na jejich provedení, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006,

sp. zn.

(N 70/40 SbNU 691), nebo ze dne 12. 7. 2006,

sp. zn.

(N 132/42 SbNU 57)].

Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Plzni nemohl zasáhnout do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, pokud usnesením ze dne 26. 3. 2014, č. j. -338, rozhodl o zrušení původního (zprošťujícího) rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 12. 2013, č. j. -319, v neveřejném zasedání. Krajský soud tento svůj postup řádně odůvodnil, zejména poukázal na to, že vady původního rozsudku okresního soudu byly takového rázu, že je nebylo možno napravit v odvolacím řízení; nezbylo tak, než rozsudek okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud vyšel z § 263 odst. 1 písm. b) a výslovně poukázal na § 259 odst. 5 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. I stěžovatel přitom uznává, že krajský soud postupoval v souladu se zákonem.

Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou, že krajský soud rozsudkem ze dne 21. 1. 2015 zasáhl do ústavně zaručených práv, pokud neprovedl stěžovatelem navrhovaný doplňující důkaz a tento postup ani neodůvodnil. Ústavní soud shledal, že krajský soud se návrhem na provedení důkazu spisem jiného propuštěného policisty Stanislava Körbera výslovně zabýval, přičemž vycházeje z rozdílů skutkového stavu mezi oběma případy dospěl k závěru, že případ policisty Körbera nemůže mít na posouzení stěžovatelovy věci žádný vliv [k tzv. opomenutým důkazům srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002,

sp. zn.

(N 109/27 SbNU 213)].

Obecné soudy se ústavně konformním způsobem vypořádaly rovněž s posouzením typových znaků skutkové podstaty trestného činu stěžovatele, konkrétně se subjektivní stránkou; reagovaly přitom i na obhajobu stěžovatele spočívající v tvrzení, že předmětné informace sděloval neoprávněným osobám v rámci operativního pronikání do zájmového prostředí za účelem odhalování trestné činnosti.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu