Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1305/15

Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Šimona, zastoupeného JUDr. Milošem Vorlem, advokátem, AK se sídlem Liberec, Moskevská 637/16, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. -30, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2014 č. j. -38 a proti závaznému stanovisku Ministerstva životního prostředí, Odboru výkonu státní správy V, ze dne 16. 12. 2009, č. j. 103597/ENV/09 5825/540/09, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva životního prostředí České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 30. 4. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2015, Ing. Jiří Šimon (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými v řízení o vydání souhlasu k umístění stavby rodinného domu na pozemkové parcele v k. ú. Bedřichov u Jablonce nad Nisou, byla porušena základní práva dle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a tato rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 16. 12. 2009 závazným stanoviskem Ministerstva životního prostředí, Odboru výkonu státní správy V (dále jen "žalovaný") č. j. 103597/ENV/09 5825/540/09, bylo změněno závazné stanovisko Správy chráněné krajinné oblasti Jizerské hory ze dne 14. 7. 2009 č. j. S2147/JH/08-1791/JH/09, kterým byl žalobci podle a , o ochraně přírody a krajiny, udělen souhlas k umístění stavby za podmínek v tomto závazném stanovisku uvedených, a to tak, že se souhlas podle citovaných ustanovení neuděluje; v poučení mimo jiné uvedl, že závazné stanovisko není správním rozhodnutím. Žalobce s touto změnou rozhodnutí po věcné stránce nesouhlasil, postup žalovaného považoval za nezákonný a podal proti závaznému stanovisku správní žalobu.

Dne 14. 11. 2014 usnesením č. j. -38 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu proti závaznému stanovisku správního orgánu ze dne 16. 12. 2009 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Správní soud poukázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011 č. j. -113 a uzavřel, že napadené závazné stanovisko není rozhodnutím ve smyslu , a samostatně je proto podle ze soudního přezkumu vyloučeno, neboť se lze přezkoumání jeho zákonnosti jakožto závazného podkladu domáhat v rámci soudního přezkumu konečného rozhodnutí ve věci, v daném případě rozhodnutí o zamítnutí žádosti v územním řízení. Žaloba je nepřípustná ve smyslu odst. e) , a správní soud ji proto podle odmítl.

Dne 19. 2. 2015 rozsudkem č. j. -30 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti usnesení správního soudu ze dne 14. 11. 2014 č. j. -38 jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II). Konstatoval, že správní soud dostatečně vystihl podstatu věci a řádně se vypořádal s klíčovou námitkou, že stanovisko žalovaného je správním rozhodnutím ve smyslu

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil porušení základního práva na soudní ochranu z hlediska přístupu k soudu, zaručeného článkem 36 odst. 2 y a Úmluvy. Polemizoval s právním posouzením jeho věci a i nadále setrvával na svém stanovisku, že předmětné závazné stanovisko bylo schopné soudního přezkumu, neboť je lze považovat za rozhodnutí o "občanských právech nebo závazcích" ve smyslu Úmluvy; poukázal na vývoj judikatury Evropského soudu pro lidská práva směrem k extenzivní interpretaci citovaného pojmu.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Důvody, pro které správní soud napadeným usnesením správní žalobu stěžovatele odmítl, jsou přehledně a zcela srozumitelně v tomto usnesení, stejně jako v navazujícím zamítavém rozsudku kasačního soudu, vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry správního soudu a kasačního soudu při rozhodování o přípustnosti správní žaloby, resp. o kasační stížnosti, takže stěžovatelovy vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly.

Právní závěry správního soudu i kasačního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelem naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich ústavně akceptovatelné odůvodnění, v nichž bylo reagováno na všechny námitky, stěžovatelem znovu uplatněnými v ústavní stížnosti, plně odkázat.

Veškeré své námitky proti závaznému stanovisku bude stěžovatel moci uplatnit v případné žalobě proti územnímu rozhodnutí, jak byl dostatečně již poučen obecnými soudy. K tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele zaručených výše citovanými články y a Úmluvy tudíž nedošlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu