Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 3 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (8)90287.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 3836/13
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Obec Bavoryně, Bavoryně 8, Zdice, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2013 č. j. 7 Aos 4/2013 -71, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013 č. j. 50 A 6/2012 -122, a opatření obecné povahy Zásady územního rozvoje Středočeského kraje, vydané usnesením zastupitelstva Středočeského kraje ze dne 19. 12. 2011 č. 4-20/2011/ZK, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným ke Krajskému soudu v Praze se stěžovatel (navrhovatel) domáhal zrušení opatření obecné povahy - Zásad územního rozvoje Středočeského kraje - vydaných usnesením zastupitelstva Středočeského kraje ze dne 19. 12. 2011 č. 4-20/2011/ZK, a to v celém rozsahu; in eventum pak navrhl jeho zrušení v části "textového i grafického vymezení ploch a koridoru vysokorychlostní trati v úseku Beroun - hranice kraje".
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2012 č. j. 50 A 6/2012 -79 napadené opatření obecné povahy zrušil v části "textového i grafického vymezení ploch a koridorů stavby uvedené v části 4.1.1.1 čl. (118) a označené jako stavba aglomeračního okruhu"; ve zbývající části návrh zamítl a rozhodl o povinnosti odpůrce zaplatit stěžovateli náklady řízení.
Ke kasační stížnosti stěžovatele i odpůrce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 2. 2013 č. j. 7 Aos 2/2012 -53 1. zamítl kasační stížnost stěžovatele a 2. napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
Vázán názorem Nejvyššího správního soudu Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2013 č. j. 50 A 6/2012 -122 návrh stěžovatele zamítl, když - jak uvedl - ve smyslu § 101d odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , ve znění od 1. 1. 2012, přezkoumal napadené opatření obecné povahy v rozsahu návrhových bodů.
K výtce vztahující se k rozhodnutí odpůrce o námitkách proti návrhu Zásad územního rozvoje (dále jen "ZÚR"), resp. jeho odůvodnění, uvedl, že způsob rozhodnutí o námitkách neshledal v rozporu s § 172 odst. 5 s. ř., přičemž skutečnost, že odůvodnění jednotlivých námitek je obsaženo toliko v příloze k odůvodnění opatření obecné povahy, nemůže způsobovat jeho nezákonnost. S poukazem na § 173 odst. 1 s. ř. odmítl jako nedůvodné tvrzení, že rozhodnutí o námitkách nebylo stěžovateli (samostatně) doručeno; důvod pro zrušení napadeného opatření pak neshledal ani v tom, pokud by (jak stěžovatel tvrdil) byla příloha obsahující rozhodnutí o námitkách vskutku uveřejněna se zpožděním oproti "vlastnímu" opatření obecné povahy.
K tvrzenému rozporu ZÚR s Politikou územního rozvoje České republiky 2008 (dále jen "PÚR") a k úpravě návrhu ZÚR před jeho vydáním zastupitelstvem, poukázal krajský soud na to, že se touto námitkou vyčerpávajícím způsobem již zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 2. 2013, jehož zdůvodnění dále podrobně reprodukoval, přičemž (a na tomto místě) převzal i jeho závěr, podle nějž "jestliže ...navrhovatelka netvrdila dotčení své hmotně právní sféry v souvislosti s tvrzeným procesním pochybením... a není-li toto dotčení zřejmé ani z obsahu soudního či správního spisu, jsou takto uplatněné námitky ... bez dalšího nedůvodné".
K námitce souladu ZÚR a územně plánovací dokumentace stěžovatele a zásahu ZÚR do jeho vlastnických práv (konkretizovanou tvrzením, že ZÚR stanovují územní rezervu pro vysokorychlostní trať na jeho území způsobem, který zcela opomíjí jeho územní plán, a územní rezerva je navíc vedena v místech, kde již byly umístěny stavební parcely) krajský soud připomněl, ze ZÚR jsou územně plánovací dokumentací nejvyššího stupně, vydávanou pro území jednotlivých krajů, a územní plány obcí musí být s uvedenými zásadami v souladu. Odpůrce proto nemá jakoukoliv zákonnou povinnost respektovat územně plánovací dokumentaci "nižšího stupně", a "pokud k tomu z různých důvodů nedojde", nelze pro tento důvod (bez dalšího) dovozovat nezákonnost ZÚR, zvláště - jako je tomu i zde - lze-li u takové změny nalézt oporu v PÚR. Ohledně námitky proti změně koncepce Ministerstva dopravy z roku 2006 krajský soud uvedl, že "nelze ... zpochybňovat oprávnění Ministerstva dopravy" (jako ústředního orgánu státní správy ve věcech dopravy) "činit koncepční změny týkající se dopravní politiky státu", s tím, že "s ohledem na hustotu osídlení území České republiky se v podstatě jakékoliv podobné změny nepochybně vždy dotknou práv určitých osob".
K otázce umístění územní rezervy pro vysokorychlostní železniční trať krajský soud uvedl, že ve smyslu § 36 odst. 1 stavebního zákona "představuje územní rezerva plochu (koridor), u níž se teprve má prověřit možnost jejího budoucího využití", přičemž k povaze vymezení pojmu "územní rezerva" odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ao 7/2011, a co do dalšího rozvoje území zahrnutého do územní rezervy, je na navazujících stupních územně plánovací dokumentace, aby ji zpřesnily způsobem, jímž dojde k vyvážení mezi konkrétními potřebami rozvoje a "vyblokováním" části území pro případnou realizaci. S ohledem na povahu institutu územní rezervy (institut ze své povahy dočasného významu) a současně s přihlédnutím k "velké míře obecnosti stanovené územní rezervy", jakož i samotných ZÚR, soud dovodil (a to i přes odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Ao 2/2010 ), že může v této věci "jen stěží přistoupit k testu proporcionality", na jehož základě by mohl případně napadené opatření zrušit.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2013 č. j. 7 Aos 4/2013 -71 kasační stížnost stěžovatele zamítl. S přihlédnutím k ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. s. ř. s. , limitujícím přípustnost kasační stížnosti ve vztahu ke kasačním námitkám, je "rozdělil do tří kategorií", a uvedl, že "první skupinu tvoří námitky identické s námitkami uplatněnými v předchozí kasační stížnosti", které (zde) "tvoří převážnou část kasační stížnosti", a tudíž jsou "ve světle citovaného ustanovení" a odkazované judikatury nepřípustné. Námitku, že "soudy nedaly uspokojivou odpověď na otázku, jaký je charakter a závaznost koncepce Ministerstva dopravy", měl za též dříve uplatněnou, jen nově "argumentačně rozhojněnou", a tudíž též nepřípustnou, neboť se "v zásadě jedná o polemiku s již vysloveným názorem", která jím byla (v předchozím rozsudku) již zhodnocena.
Námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku neshledal soud důvodnou, neboť "případně nesprávný závěr krajského soudu, že rozhodnutí o námitce nebylo nepřezkoumatelné, sám o sobě nemůže zakládat nepřezkoumatelnost tohoto rozsudku". Podle Nejvyššího správního soudu se krajský soud s námitkou nedostatečného odůvodnění rozhodnutí vypořádal dostatečně a svůj závěr opřel o logicky konzistentní úvahy; za nepřezkoumatelný nepovažoval ani odkaz soudu na koncepci Ministerstva dopravy.
K námitce stěžovatele, že se soud nezabýval jeho investicemi, dalšími náklady a újmou vlastníků nemovitostí, jimiž zdůvodňoval nepřiměřenost zásahu, Nejvyšší správní soud uvedl, že ani zde nelze mít rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným, a stěžovateli podrobně osvětlil důvody, pro které absence testu proporcionality nebyla určující. Na objasněná specifika institutu územní rezervy též krajský soud poukázal, reálnou míru dotčení práv stěžovatele územní rezervou zkoumal a jeho tvrzenými újmami se řádně a přezkoumatelným způsobem zabýval. Na tomto základě kasační soud uzavřel, že "tyto újmy nemohly vzniknout v příčinné souvislosti se samotnou územní rezervou, nýbrž až v souvislosti s případným následným zapracováním koridoru vysokorychlostní trati do ZÚR".
Podle Nejvyššího správního soudu se tudíž krajský soud "vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, své závěry opřel o logickou a srozumitelnou argumentaci a vyložil, proč považuje návrhovou argumentaci za lichou".
Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu zákona o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 100 Ústavy České republik y, čl. 11 , čl. 35 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny ") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí soudu vydaného v řízení o zrušení opatření obecné povahy.
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v postupu obou soudů, kterým byla porušena zásada dvouinstančnosti řízení, neboť Nejvyšší správní soud se odmítl zabývat většinou uplatněných námitek s odůvodněním, že "naprostou většinu námitek ... stěžovatel již dříve namítal či namítat mohl", a to přesto, že Ústavní soud v usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti
sp. zn. I. ÚS 1503/13
(pozn. podané proti předchozímu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013) uvedl, že "věc bude v meritu teprve projednána" (zde krajským soudem), a "teprve pak se může stěžovatel zákonným postupem domáhat ústavního přezkumu".
Stěžovatel též tvrdí, že oba soudy svým postupem porušily i "zásadu soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu z hlediska zákonnosti", když shledaly jako dostatečné odůvodnění rozhodnutí odpůrce o námitkách učiněných v rámci schvalovacího procesu ZÚR, přestože se jednalo o námitku takové závažnosti, pro kterou se jí měl odpůrce řádně zabývat a "důsledně vážit všechny svoje možnosti". Tím se zejména Nejvyšší správní soud odchýlil od své rozhodovací praxe ohledně požadavků na náležité odůvodnění rozhodnutí o námitkách.
Podle stěžovatele oba soudy též chybně vyložily zákonnou definici územní rezervy, v důsledku čehož nepřistoupily k testu proporcionality, v němž by porovnaly zásah do vlastnických práv stěžovatele a dalších vlastníků dotčených nemovitostí s veřejným zájmem. I zde se Nejvyšší správní soud odchýlil od své dřívější rozhodovací praxe, pokud neaplikoval tzv. algoritmus přezkumu.
V rozhodnutí obou soudů a "následným umístěním územní rezervy" stěžovatel rovněž spatřuje zásah do svého práva na příznivé životní prostředí, jakož i do práva na samosprávu, která mj. zahrnuje též "rozhodování o svém území a jeho celkové správě", neboť soudy i odpůrce rozhodly "zcela nevratným autoritativním rozhodnutím způsobem bez podrobnější znalosti místa a při naprostém opomenutí stávajícího územního plánu a platných stavebních povolení". Zásah do práva na samosprávu dále shledává v tom, že ZÚR jsou závazné pro pořizování a vydávání územních plánů, regulačních plánů a pro rozhodování v území (§ 36 odst. 5 stavebního zákona), ale zákon již podrobně nestanoví, jak má být takové shody docíleno; stěžovatel má tudíž za to, že do jeho práva na samosprávu je zasaženo rovněž tím, že odpůrce přijal zásady územního rozvoje "naprosto ignorující jeho územní plán a ... tak nyní musí dát svůj územní plán ... do souladu s tímto nadřízeným dokumentem"; pakliže oba soudy a odpůrce "argumentují tím, že podřízená dokumentace se prostě jen podřídí", jde o chybný výklad zákona a zásah do jeho práva na samosprávu.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že jeho postup, kdy se již nezabýval dříve uplatněnými námitkami stěžovatele, byl zcela v souladu s ustanovením § 104 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s.
Odvoláním na vlastní rozsudek se vyjádřil k ústavní stížnosti i Krajský soud v Praze. Tvrzení o nedostatku odůvodnění rozhodnutí odpůrce o námitce podle něj není opodstatněné, jestliže i Ústavní soud již dovodil, že požadavky na detailnost a rozsah vypořádání námitek by "neměly být přemrštěné a ... výrazem přepjatého formalismu, který ohrožuje funkčnost územního plánování" (
sp. zn. III. ÚS 1669/11
). Při výkladu zákonné definice územní rezervy byl veden judikaturou Nejvyššího správního soudu, na niž též odkázal; důvody, pro které neaplikoval algoritmus přezkumu, se z rozhodnutí pak podávají rovněž.
Jelikož - z pohledu rozhodných kritérií ústavněprávního přezkumu - zaslaná vyjádření k ústavní stížnosti nepřinesla podstatné argumentační novoty, upustil Ústavní soud od jejich zaslání stěžovateli.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republik y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zákona o Ústavním soudu ].
V dané věci jsou ústavní stížností napadena rozhodnutí vydaná v řízení o návrhu stěžovatele na zrušení tzv. opatření obecné povahy, a to ve zvláštním řízení upraveném v ustanovení § 101a až § 101d s. ř. s. s. ř. s. (ve znění platném od 1. 1. 2012). K této formě správního aktu a jejímu přezkumu se Ústavní soud v minulosti již vícekrát vyjádřil, a zejména na nález ze dne 19. 11. 2008
sp. zn. Pl. ÚS 14/07
, případně ze dne 17. 3. 2009
sp. zn. IV. ÚS 2239/07
a ze dne 21. 1. 2010
sp. zn. III. ÚS 456/09
lze i zde plně odkázat (vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Dovozenému "smíšenému" charakteru správního aktu, jejž nelze identifikovat ani se správním rozhodnutím ani s právním předpisem, pak koresponduje zvláštní režim jeho přezkumu, od 1. 1. 2012 vymezený návrhovými body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel opatření obecné povahy nebo jeho část za nezákonné (§ 101b odst. 1 , 2 s. ř. s. s. ř. s. ).
Ačkoli ZÚR - jakožto opatření obecné povahy - jsou z povahy věci způsobilé zasáhnout do vlastnického práva (čl. 11 Listin Listiny ) jím dotčených subjektů, případně práv dalších, může se v řízení o ústavní stížnosti stěžovatel dovolávat jejich porušení jen prostřednictvím argumentu, že těmto právům neposkytl soud adekvátní ochranu v rozhodnutí vydaném podle ustanovení § 101d s. ř. s. s. ř. s. , resp. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti. Samozřejmým důsledkem toho je, že (primárně) relevantním prostorem posouzení ústavní stížnosti je ústavněprávní přezkum řízení (a jeho výsledku) vedeného před oběma soudy z hledisek principů tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listin Listiny .
Pak se uplatní standardní vymezení zásad takového hodnocení, jak je Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře proklamuje.
V této souvislosti Ústavní soud pravidelně zaznamenává, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna; jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.
Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních předpisů je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
To je vzhledem k obsahu posuzované ústavní stížnosti rozhodující, neboť argument dotčením ústavně zaručených práv (vlastnit majetek, rovnost účastníků) je zde prosaditelný až teprve jakožto důsledek - případných - ústavněprávně kvalifikovaných vad soudního řízení, přičemž ty mohou být založeny jak v rovině hmotněprávního posouzení věci, tak v podobě vad procesních, pakliže byly svojí povahou způsobilé ovlivnit jeho výsledek.
Tak tomu však v nyní posuzované věci není.
Z vyžádaných procesních spisů je zjevné, že se oba soudy návrhem stěžovatele zabývaly, a to opakovaně (viz shora).
Rozsah, v němž napadené opatření obecné povahy přezkoumaly, založil přitom stěžovatel návrhovými body (§ 101b odst. 1 , 2 s. ř. s. s. ř. s. ) a kasačními námitkami (§ 109 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. , s výjimkami tam uvedenými), přičemž krajský soud stěžovateli již v rozsudku ze dne 18. 9. 2012 a poté i v rozsudku ze dne 27. 6. 2013 podrobně vysvětlil důvody, pro které od 1. 1. 2012 neaplikoval tzv. algoritmus soudního přezkumu, vymezený v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ao 1/2005 , jehož jednotlivé na sebe navazující kroky vycházely z § 101d odst. 1 , 2 s. ř. s. s. ř. s. ve znění platném do 31. 12. 2011.
Namítá-li stěžovatel nyní, že se Nejvyšší správní soud odchýlil od své dřívější rozhodovací praxe, neaplikoval-li tzv. algoritmus přezkumu, je odtud zjevné, že jde o námitku nedůvodnou; oba soudy rovněž podrobně zdůvodnily, proč nepřistoupily ani k testu proporcionality, v němž by porovnaly zásah do vlastnických práv stěžovatele o dalších vlastníků dotčených nemovitostí s veřejným zájmem (srov. str. 15 rozsudku krajského soudu z 27. 6. 2013, str. 5 rozsudku Nejvyššího správního soudu z 19. 9. 2013); k návrhové námitce neproporcionality opatření obecné povahy se pak vyslovil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí z 14. 2. 2013, v němž uvedl, že krajský soud (vázán návrhovými body) "zkoumal reálnou míru dotčení práv navrhovatele územní rezervou", a to práv s přihlédnutím ke "specifické povaze tohoto institutu".
Ohledně porušení zásady dvouinstančnosti řízení Ústavní soud s poukazem na zvláštní znaky řízení o kasační stížnosti, podávající se zejména z ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. s. ř. s. , znovu připomíná, že návrhem stěžovatele se Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně, přičemž s jeho kasačními námitkami (zde zejména ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odpůrce o námitce, resp. nesouhlasu se způsobem, jakým byla v řízení o vydání opatření obecné povahy vypořádána) se řádně vypořádal již ve svém rozhodnutí ze dne 14. 9. 2013. V něm též stěžovateli vyložil i vymezení územní rezervy jako dočasného opatření, jakož i z tohoto omezení plynoucí důsledky pro vlastníky dotčených nemovitostí. Vázán právní názory, k nimž ohledně námitek stěžovatele Nejvyšší správní soud dospěl, se poté krajský soud (ve svém rozhodnutí ze dne 27. 6. 2013) těmito návrhovými tvrzeními stěžovatele znovu zabýval a důvody, pro které je neshledal opodstatněnými, opět podrobně vyložil.
Je tedy - oproti názoru stěžovatele - zřejmé, že v řízení o podaném návrhu na zrušení opatření obecné povahy se oba soudy všemi jeho tvrzeními (návrhovými i kasačními) řádně zabývaly a ve svých rozhodnutích, jež v této věci vydaly a které spolu tvoří jeden logický celek, předložily dostatečně obsáhlou argumentaci, ze které se srozumitelně a adekvátně podává, proč jeho námitky neshledaly opodstatněnými.
Také co do námitky, že při svém rozhodování porušily "zásadu soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu z hlediska zákonnosti", je namístě odkázat nejen na obsah rozhodnutí krajského soudu, který se s ní vypořádal, ale zejména na související (předcházející) rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, z nějž vycházel, přičemž není pochyb o tom, že tato rozhodnutí nesou v této části i znaky všeobecné (v kontextu celkového vyznění) přiléhavosti.
Posouzení, zda rozhodnutí odpůrce o námitkách stěžovatele, které proti návrhu ZÚR vznesl, naplňuje požadavek náležitého odůvodnění (ve smyslu srozumitelnosti a úplnosti) je pak věcí obecného (správního) soudu, nejde-li o hodnocení zjevně extrémní a svévolné; to však v této věci dovodit nelze. Okolnost, že instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel v souvislosti s touto námitkou v návrhu dovolával, soudy do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí, nepřísluší.
Z pohledu ústavněprávního přezkumu (viz jeho vymezení výše) je proto podstatné, že názory zejména Nejvyššího správního soudu, které k tvrzením stěžovatele již v dřívějším rozhodnutí vyložil, a z nichž následně krajský soud vyšel, nelze mít ani za překvapivé ani za výraz výkladové svévole, natožpak za výklad "excesivní"; se zřetelem k tomu, že Nejvyšší správní soud i krajský soud dovozené závěry též rovněž srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily, je i vyloučeno kritizovat jejich rozhodnutí tvrzením, že jsou založeny na rozhodovací "libovůli".
K námitce, že stěžovatel byl postupem odpůrce a soudů zasažen ve svém právu na samosprávu tím, že rozhodly "zcela nevratným autoritativním rozhodnutím způsobem bez podrobnější znalosti místa a při naprostém opomenutí stávajícího územního plánu a platných stavebních povolení", jakož i (zejména) tím, že odpůrce přijal zásady územního rozvoje "naprosto ignorující jeho územní plán a stěžovatel tak nyní musí dát svůj územní plán ... do souladu s tímto nadřízeným dokumentem", Ústavní soud v podrobnostech rovněž odkazuje na v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013 a v rozhodnutí krajského soudu ze dne 27. 6. 2013 obsaženou argumentaci ohledně systematiky stavebního zákona a vazby mezi jednotlivými úrovněmi územně plánovací dokumentace, z níž plyne hierarchický vztah těchto nástrojů územního plánování, jakož i závaznost nadřazených dokumentací.
Závěry zde přijaté reflektují úkoly a cíle územního plánování s důrazem na skutečnost, že právě zásady územního rozvoje jsou nástrojem územního plánování s významnými funkcemi jak směrem k celostátní úrovni, tak k jednotlivým obcím, pro něž jsou závazné. Závaznost (v pozitivním smyslu) přitom znamená, že územně plánovací dokumentace nižšího stupně musí respektovat a také stanovit vymezené plochy a koridory nadmístního významu územně plánovací dokumentací stupně vyššího. Argumentace, že napadené ZÚR představují svojí závazností zásah do práva na samosprávu ve smyslu čl. 100 Ústavy České republik y tak neobstojí již proto, že popírá nejen požadavek závaznosti zásad územního rozvoje, ale zejména požadavek komplexnosti řešení daného záměru na území celého kraje.
K tomu lze již jen odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2007,
sp. zn. Pl. ÚS 45/06
(publ. pod č. 218/2007 ve sv. č. 47 Sb. ÚS), na nějž ve svých závěrech odkázal pro oblast územního plánování i Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 7 Ao 2/2011 , kdy vyložil, že "ústavně zaručené právo krajů a obcí na samosprávu nemá takovou kvalitu, rozsah a sílu, jaká je u autonomie dílčích politických jednotek obvyklá, například u federativních států či dokonce u nadstátních integračních uskupení. Samospráva obcí a krajů je z ústavního hlediska pouze jedním z prvků dělby moci mezi ústředními ústavními orgány a orgány samosprávy a projevem principu subsidiarity, z něhož vyplývá, že věci místního významu mají být v té míře, v níž mají vskutku specificky místní povahu, svěřeny regulaci na této úrovni systému veřejné správy. Proto samospráva nemůže mít takový dosah, aby místními či regionálními regulacemi fakticky rozdrobila jednotný právní a ekonomický prostor, jímž podle jednoho ze základních článků Ústav y má Česká republika být, na oblasti, v nichž budou platit zásadně odlišná pravidla".
Shrnutím řečeného tudíž nelze než dospět k závěru, že podmínky, za kterých odpůrcem a Nejvyšším správním soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů tohoto soudu ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zákona o Ústavním soudu ].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu